Česká republika je středně vyspělý stát, který potřebuje velmi významně povzbudit svoji inovační schopnost, zvládnout demografickou depresi, uvolnit prostor pro podnikání a změnit důchodový systém. K tomu slouží právě reforma veřejných financí. Tato kritika tentokrát mimořádně nezní z mezinárodních finančních institucí, nýbrž z úst premiéra Vladimíra Špidly. Hned poté přišel slib, že vyřešení zmíněných slabin je pro letošek prioritou jeho vlády.
Když srovnáme tento stručně načrtnutý scénář s původním vládním programem, je to významný pokrok. Rok a půl kontaktu s realitou posunuje kabinet od nápadů na padesátitisícový příspěvek pro novorozence, plošné přídavky na děti, příspěvky na pastelky a jalové abstraktní řeči o podpoře lidských zdrojů ke slibu, že bude řešit skutečné problémy, které brzdí vzestup životní úrovně.
Pro hodnocení, zda vláda prospívá či škodí zemi, bude užitečnější posuzovat její počínání podle toho, nakolik se jí daří řešit výše načrtnuté problémy, než jí vytýkat, zda dostává svým původním slibům. Reparát zní o dost nadějněji.
Jestli Špidla své novoroční vize neuloží k ledu, mohla by ekonomika za pár let nabrat výrazně rychlejší tempo. Je to první věrohodný náčrt rozumné ekonomické politiky z pera současné vlády. Je to však dlouhodobý úkol.
Prosperitu, kterou vyšší investice do objevů a nápadů či prosekání byrokratické džungle přinesou, lidé nepocítí do příštích voleb. Neskrývají v sobě okamžitý vzestup politických preferencí a nepřitáhnou masy nových voličů jako Socánkovy bajky o dávkách pro každého.
Dlouhodobému vzestupu životní úrovně by mohly pomoci hlavně tři sliby: zjednodušení podnikání, snížení odvodů, které prodražují práci, a uvolnění investic do vědy a vzdělání.
Nejde o žádné originální objevy, ale desítkami let prověřené recepty, za něž vděčí svému blahobytu nejbohatší země od Spojených států po Irsko.
Podnikatelům Špidla slibuje, že k založení firmy jim bude stačit návštěva jednoho úřadu, kde vyřídí vše potřebné. Dnešní situaci se to podobá asi jako bílá černé.
Podle Světové banky trvá založení firmy 90 dní a utkání s desítkou úředníků. Ze 132 států, které studie srovnávala, jsme na tristním 102. místě, zhruba na úrovni rozvojových zemí. V těch nejvyspělejších stačí na start firmy čtyři dny a jeden úředník. V Česku tak raději podnikatel od právních kanceláří koupí za desítky tisíc korun prázdnou, již založenou firmu. Džungle je výnosná jedině pro překupníky, nikoliv pro podnikatele.
Skoncovat s hrozivým stavem je životně nutné, po vstupu do otevřené Evropy víc než kdykoliv předtím. Žádný podnikatel si totiž nebude za desítky tisíc platit poradce a kupovat prázdné schránky. Snadnější bude založit firmu na Slovensku, v Maďarsku či Irsku, tam pak také bude platit daně.
Nakonec prodělá hlavně stát. Nemluvě o zahraničních investorech, které byrokracie odpudí natolik, že se o Česko úplně přestanou zajímat.
Konkurence na poli podnikatelské vlídnosti přitvrzuje jako málokde jinde. Každý láká bohaté firmy co nejnižšími daněmi a umetenou cestou k podnikání.
Díky informačním technologiím navíc v dohlednu bude možné během několika hodin odstartovat byznys z domova přes počítač. A tady není řeč o Americe, ale třeba o Estonsku.
Snížení odvodů o několik procent by zase mohlo přimět firmy, aby přijímaly nové zaměstnance. Přímá úměra mezi výškou odvodů a nezaměstnaností je jasně prokázaná a nelítostná. Jedním z nejkřiklavějších případů je Německo.
Nadějně zní i nový nápad v podpoře vědy a vzdělání. Vláda vcelku upřímně přiznává, že v nejbližších letech v rozpočtu mnoho miliard navíc pro školy a vědce nenajde. Takže přichází s nápadem odpisů.
Firma si bude moci odečíst z daní peníze, které investuje do nových nápadů, nebo je dá jako sponzorský dar vysokým školám. Vedle peněz ze státní kasy je to druhá účinná cesta jak výzkum podpořit.
Spojené státy, které ve znalostní ekonomice patří mezi lídry, dávají z federálního rozpočtu na vědu 0,76 procenta hrubého domácího produktu (HDP). To není zas o tolik více než Česko s 0,58 procenta. Ani Švédové či Finové, kteří jsou v nápadech jedničkami, nemají dramaticky vyšší státní investice - 0,96, respektive 1,02 procenta HDP.
Ve vyspělých zemích ale nesrovnatelně více investují soukromé firmy. Ty americké 2,02 procenta HDP, finské 2,47 a švédské dokonce 3,31 procenta. České podniky však pouhých 0,78 procenta. Státy tyto firmy podporují právě daňovými odpisy. Ty pak nedávají peníze jen na vlastní výzkum, ale podporují i státní vědecké ústavy, univerzity a nadace. Proto je v Americe i ve Skandinávii pro vědce i studenty snadné získat granty a stipendia ze soukromých nadací, kam přispívají nejprestižnější společnosti.
Stejným stylem firmy podporují i kulturu. I to by v Česku stálo za úvahu. Mnoho šéfů dá totiž raději peníze na vědu či umění, než by je státu zaplatilo na daních. Proto tyto země prodávají nápady a objevy za nesrovnatelně vyšší ceny, než Česko dokáže zpeněžit dominantní výrobu a montáž.
Pokud by premiér neudělal už vůbec nic jiného, jen splnil tyto tři sliby, může si s klidným svědomím říct, že výrazně přispěl k prosperitě České republiky.