Berlusconi, Johanka a slovanský temperament


Evropská unie si začala zkoušet, jaké to je být namísto patnáctky pětadvacítkou, a už nyní je zřejmé, že to nemusí být snadné. Od Nového roku má Irsko, aniž by to vyslovilo nahlas, příležitost dokázat, co je pravdy na tom, že menší země bývají jako zprostředkovatelé úspěšnější. Svým následovníkům v čele EU Itálie skrze premiéra Silvia Berlusconiho výchozí situaci paradoxně ulehčila.
I skeptici jsou přesvědčeni, že po kolapsu jednání o evropské ústavě už to nemůže být horší. Berlusconi minulé pololetí přesto viděl jasně: "Nebyl to úspěch, byl to triumf." Takto asi vypadá výraz skromnosti vskutku ryzí.
Dal by se jistě brát vážně, jen kdyby uši vždy natahující novináři nezachytili v Bruselu povzdech francouzského diplomata, který si s ohledem jak na obsah, tak i formu sdělení takřka vyprosil uchování anonymity: "Berlusconi po sobě nechal nepopsatelný bordel. Jednal se šéfy států a vlád a nedělal si vůbec žádné poznámky. To je poprvé, kdy nikdo neví, co předsedající tomu nebo onomu slíbil."
Belgický ministr financí Didier Reynders si postěžoval, že Itálie pomohla Francii a Německu uniknout trestu za porušení dohodnutých rozpočtových pravidel a že takto si roli předsedající země věru nepředstavuje. Cavaliere Berlusconi ale ví, že má ve světě přátele a také se jich dokáže zastat.
Při společné tiskové konferenci s prezidentem Vladimirem Putinem po dotazech na počínání federálních vojsk v Čečensku prohlásil, že jako skutečný přítel Ruské federace nechápe, proč se stále šíří nějaké legendy. Jeho host by asi musel zavzpomínat na dobu svého sovětského mládí, aby zareagoval na odpovídající úrovni. Tehdy se výjimečné výkony komentovaly zvoláním: "Parazitělno, na grani fantastiky."
I když Putin nejspíše pokládá Berlusconiho za svého osobního přítele - jinak by k němu asi na prázdniny nepouštěl své dcery - v jednom se mu zatím těžko vyrovná. Jen italský premiér je natolik upřímný, že v reakci na kritiku prohlásí: "Mám zvyky, které nejsou politicky korektní, a nehodlám je měnit." Říci něco podobného například po ruských parlamentních volbách, před nimiž média šmahem podporovala jemu nakloněnou stranu, se kremelský nájemník neodvážil.
Třeba to Putin zkusí, třeba už letos, až zaranžuje i volby prezidentské. Jen aby nepotvrdil slova Dimitrije Trenina z Moscow Carnegie Centra. Ten reportérovi New York Times řekl, že ruští vůdci se stále dívají na Západ jako na zdroj umožňující modernizaci jejich země - a ne jako na společný dům, v němž by Rusko mohlo najít své místo.
Ty správné potíže nastávají, když do dějin tradičních evropských mocností vstoupí cizorodý prvek. O pověst francouzské národní heroiny Johanky z Arku se otřel britský The Independent. Vylíčil, jaké mrzutosti způsobil ukrajinský odborník na kosterní anatomii Serhij Horbenko, jehož si radnice ve městě Cléry pozvala, aby v místní bazilice Notre Dame prozkoumal ostatky krále Ludvíka XI. a jeho ženy.

Byla to Johanka z Valois?

Když doktor Horbenko prohlédl i kostry dalších příslušníků rodu z Valois, vyrukoval s převratným názorem, že jedna z pohřbených osob byla nemanželskou dcerou Ludvíkova předchůdce a že ona plnila roli Johanky z Arku, k čemuž prý byla disponována původem a výchovou. Stavba kostry tajemné neznámé svědčí o tom, že její majitelka byla uvyklá tělesné námaze, kterou vyžaduje nošení brnění.
Takový pokus o zborcení národní modly se stěží mohl setkat ve Francii s pochopením. I Horbenko připouští, že jeho výklad je spíše hypotézou, přesto však asi nečekal tak koncentrovaný odpor. Olivier Reffer z francouzského ministerstva kultury zdvořile připomněl, že v bazilice bylo v minulosti tolik úprav, že je otázka, zda zde ležící kosti skutečně patří příslušníkům rodu z Valois.
Náměstek starosty z Cléry byl podstatně důraznější. Horbenka popsal jako člověka, se kterým se obtížně spolupracuje "vzhledem k jeho slovanskému temperamentu". Takový způsob vypořádání se s nepohodlným názorem by se hodil i k neúspěšnému jednání o evropské ústavě. Také v Bruselu by leckdo rád ostatní přesvědčil, že s Poláky se obtížně spolupracuje vzhledem k jejich tvrdohlavosti.

Rumsfeldova logika

V bilancích roku 2003 zaujal oprávněně důstojné místo logický vývod amerického ministra obrany Donalda Rumsfelda. Ten vysvětlil, že jsou věci, o kterých víme, že je víme, potom následují věci, o kterých víme, že je nevíme, a řadu uzavírá množina věcí, o nichž nevíme, že je nevíme. Není tajemstvím, že mezi ním a šéfem diplomacie Colinem Powellem existuje rivalita.
Překvapující, že zasahuje i sféru tak náročnou na přesnost, jakými bývají logické řetězce. Jeden z Powellových spolupracovníků vysvětlil názory svého nadřízeného způsobem, který je hoden obdivu: "Není to tak, že by byl proti irácké válce. Válka jen nebyla jeho priorita. To byla priorita ministra obrany a viceprezidenta. Powellovou prioritou bylo zajistit, aby válka proběhla správným způsobem." Pokud je to pravda, tak jsou loňské události v Iráku mnohem pochopitelnější.

I za pozdrav se platí

Na to, jak plyne čas, budou myslet občané Helvétské konfederace. Od 1. ledna vstoupil v platnost TARMED, což je švýcarská zkratka pro seznam lékařských výkonů a jejich ohodnocení. S málokdy vídanou důkladností je popsán každý krok při vyšetřování a léčení pacientů a stanovena jejich hodnota ve francích. Rozpisy až po pětiminutových sekvencích jdou tak daleko, že lze vyhledat i cenu pozdravu na uvítanou a na rozloučenou.
Nebyla by to však konfederace složená z kantonů a půlkantonů s vlastními nezadatelnými kompetencemi, aby při vší důkladnosti nezbylo místo na vzájemné odlišení. Ženevský deník "24 heures" zjistil, že podle TARMED zmíněná cena pozdravu na uvítanou a na rozloučenou v závislosti na místě kolísá mezi 14 až 17 franky. I ta největší pořádkumilovnost má ale své meze. TARMED kupříkladu neuvádí, na kolik si na ambulanci pod Alpami počítají novoroční Pour feliciter.