K Bulgakovovu románu Mistr a Markétka by se dal přirovnat poslední film talentovaného francouzského režiséra Francoise Ozona Bazén. Nikoliv dějem, ale svou stavbou: snímek, který v těchto dnech vstoupil i do zdejší distribuce, se vyznačuje prolínáním několika rovin. Takzvaná metarovina však není jedinou a poslední.
Ba co víc: Ozon s neskrývanou radostí zbrousil hranu oddělující realitu a fikci. S každou další scénou tak v divákově hlavě rotují myšlenky, zda jde o "skutečné" jednání aktérů, či jejich představy, anebo o vyfantazírované jednání s ohledem na minulost...
Oč složitěji vypadá schéma, o to překvapivější je výsledek. Bazén totiž plyne bez nejmenšího klopýtnutí (ovšem s několika napínavými momenty) až do finálního zvratu. Ozonův snímek tak patří do kategorie filmů, které se uhnízdí v divákově hlavě a doslova žadoní o další rozbor.
Není to ale výhradně narativní hra, která může upoutat pozornost publika. Ozonovi vyšla rovněž sázka na herecké obsazení - těžko si představit vhodnější prototyp upjaté a afektované Angličanky, než jakou představuje Charlotte Ramplingová. Na druhou stranu z mladičké Ludivine Sagnierové čiší exemplární živočišnost, rozmařilost a jistý hédonismus.
Obě hlavní ženské postavy - stárnoucí autorka detektivek Sarah i bujará divoška, dcera Sářina nakladatele Julie - se scházejí pod jednou střechou francouzské vilky v malebném kraji markýze de Sade. Sarah proto, aby načerpala inspiraci, Julie se chce naopak odreagovat od práce ve městě.
Opačné pohnutky eskalují každou společně strávenou hodinou. Sarah je makrobiotička, Julie spořádá vše od vodky až po paštiku, Sarah své tělo skrývá pod hábity, Julie se bezostyšně vystavuje u bazénu paprskům slunce, Sarah vyhledává ticho a klid, Julie si za rytmů diska užívá se svými milenci...
A přesto tyto dva ženské kontrapunkty naleznou společnou řeč, respektive objekt zájmu. Je jím - jak jinak - muž, playboyský číšník v místní restauraci.
Postupně začnou ženy splývat ještě intenzivněji: Sarah najde v Julii vhodný předobraz pro svůj další kriminální román. A Julii role literárního modela nevadí.
Labyrint reality-nad-reality a čiré fikce se začne dále rozvětvovat, jakmile Sarah do svého textu přenese výňatky z dívčina deníku a románu, který napsala její matka. V ten moment už nelze ani s poloviční jistotou tvrdit, o jakou rovinu děje vlastně jde.
Francois Ozonovi se podařilo vytvořit jistým způsobem originální atmosféru: ačkoliv by si rozvržení hlavních figur na filmové šachovnici říkalo o psychologické táčky, Bazén zůstává podivně cituprostý. Jistější ruku má při tahu především Ramplingová, která nechá pod masku racionalistické detektivkářky nahlédnout jen velmi vnímavé diváky.
Francouzský snímek Bazén je sice trochu překombinovanou, ale přesto přesvědčivou ukázkou filmové vynalézavosti. Spojí-li se s kvalitními hereckými výkony, je o zážitek postaráno.
Recenze: Bazén/La Piscine, Francie 2003, 103 minuty, od 12 let, distribuce: Intersonic.
