Josef Zikmunda je celý život spjatý s městečkem Ledeč nad Sázavou, jemuž vévodí starý hrad a které v minulosti bylo synonymem pro jediný významný podnik - Kovofiniš. Jeho sláva poněkud vybledla, ale lidé zůstali. Dnes nově vniklé firmy exportují celé linky na úpravy kovů, jejich odmašťování, lakování nebo na úpravu vod. Na tuzemském trhu vyhrály několik významných tendrů.

hn: Vy jste v minulosti pracoval v Kovofiniši, ale už v roce 1991 jste založil vlastní firmu s poněkud krkolomným názvem Aquakomp Hard. Vedla vás k tomu kroku předchozí praxe nebo šlo o úplně nové hledání?
Od každého něco. Já jsem po revoluci založil také menší stavební firmu, která funguje dodnes, ale to je takové podnikání, kdy nula od nuly pojde. Ale vůbec se nedá říct, že jsem navázal na práci v Kovofiniši. Začínal jsem s firmou Hard v montérkách se čtyřmi zedníky. Pak jsme v malé privatizaci koupili malou garáž a dali se na zámečničinu. Až postupem času jsme se vraceli k oboru, nejdřív to byly stanice na zneškodnění odpadních vod a vůbec drobné zakázky. Prostě to byla mravenčí práce v nejrůznějších pronajatých provizóriích. Nevypláceli jsme si žádné dividendy a postupně investovali.

hn: Dnes ovšem firma dosahuje stamiliónových obratů, exportuje, získala zakázky v zahraničí. Přitom jste se stačil svým způsobem vrátit i do Kovofiniše a podíl máte i ve firmě Envicomp, která je zaměřena na obchod s čerpadly. Lze vůbec tolik aktivit najednou stíhat a uřídit?
Především je potřeba zdůraznit, že ve firmách, o kterých mluvíte, mám sice aktivity, ale většinou nejsem majoritním vlastníkem. Když před pěti lety šel Kovofiniš do konkursu, podali jsme nabídku na odkup konkursní podstaty. Byla to černá díra, podnik bez zakázek s absolutně rozvráceným kolektivem lidí. S hrůzou jsem zjistil, že taková firma nemá jediný počítač. V době, kdy všechny společnosti už projektovaly na počítačích, v Kovofiniši jeli na děrné štítky. Kovofiniš koupily dvě firmy a moje společnost má jen dvacetiprocentní podíl.

hn: Přesto mi utíkáte od otázky na řízení firem a výběr spolupracovníků.
Je to tak, že když přišel nějaký nápad, obrátil jsem se na někoho, kdo měl chuť záměr realizovat nebo se na něm podílet. A nabídl jsem mu také podíl na firmě. Takový člověk pak má motivaci dál nápady rozvíjet a je v jeho zájmu, aby firma prosperovala. Musíte si nechat pravomoci, abyste mohl mluvit do zásadních věcí. Ovlivňovat směřování firmy, její ekonomiku. Je spousta firem, kde se lidé dali dohromady a pak se obrazně poprali o první milión, který vydělali. Lidi je potřeba vybírat rozvážně, věřit jim a dát jim šanci vyniknout. Nejsem příznivcem mluvení do všeho. Ředitel nebo majitel firmy nemůže rozhodovat o vydání kalendáře, výběru vrátných a zároveň vyjednávat v Magnitogorsku o zakázce. Já jsem na lidi zatím měl štěstí hned od začátku a vždy jsme se řídili starým příslovím: "Dobrý sedlák má chalupu pod doškama, ale stodolu pod taškama." A mám kolem sebe spolupracovníky, kteří mají mnohem větší radost z toho, když si mohou koupit nový stroj než nové sako.

hn: Neříkejte, že je personální práce procházkou růžovým sadem.
Není až tak velký problém sehnat šikovné techniky středoškoláky i vysokoškoláky, ale problémy jsou v obchodním úseku. Člověk, který je technicky zdatný, perfektně jazykově vybavený a ještě šikovný obchodník, to už je problém. To jsou tři profese, obchodník musí být bystrý, musí umět vyhovět zákazníkovi a přitom hraje o peníze. Pro něho práce nekončí tím, že sežene zakázku, ale je to následně i starost o její realizaci. Mít spokojeného zákazníka, který dělá na vašem stroji, zaplatí jej a ještě o vás dobře mluví - to je výsledek práce obchodníka. Takoví lidé se shánějí obtížně.

hn: Přesto jste letos realizovali poměrně velké zakázky. Do Magnitogorsku jste prodali chromovací linku, vyhráli tendr na dodávku zneškodňovací stanice na úpravu vody do budované automobilky TPCA v Kolíně, budujete linku na úpravu klimatizačních jednotek osobních automobilů, stavíte lakovny pro Suzuki.
Dodávky pro zahraniční investory jsou jen o kvalitě, ceně a termínech, pak máte šanci. Zvlášť japonští investoři kladou velký důraz na plnění termínů. Ruský trh je velmi perspektivní. Tam poněkud vyděláváme na dobrém jménu Kovofiniše z minulosti, ale to je všechno. Dřív se veškerý obchod realizoval přes podniky zahraničního obchodu a my jsme prakticky obchodní partnery neznali. Dnes už jednáme s novou generací ruských manažerů. Znovu musím připomenout, že zdatné obchodní oddělení je pro firmy našeho typu nezbytné.

hn: Pojďme na závěr od podnikaní do jiné oblasti. Vy jste v regionu známý také jako poměrně štědrý sponzor.
Slovo štědrý bych asi nepoužil. Ale myslím si, že když to jde, měla by se prosperující firma rozdělit i s ostatními.

hn: Nemyslel jsem zrovna charitu, ale letos byl významný rok spjatý s Jaroslavem Haškem a vy jste se dost angažoval.
To je jednoduché. Osudy dobrého vojáka Švejka mě provázejí od mládí. A možná si ani neuvědomujeme, jak je Hašek populární třeba v Rusku. Když přišli lidé z havlíčkobrodského Klubu novinářů Brixen s nápadem uspořádat ke 120. výročí narození a 80. výročí úmrtí Jaroslava Haška novinářskou soutěž, která by obě výročí tak významného spisovatele připomněla a popularizovala jeho dílo, nešlo nepřispět. Zvlášť, když pořadatelé oslovovali kde koho, ale Hašek jako by nikoho moc nezajímal. O to větší radost mám, že z celé akce vznikl i sborník prací, který třetího ledna slavnostně pokřtíme na Lipnici v hospodě U české koruny, kterou provozuje vnuk Jaroslava Haška Richard.