Boj o získání obchodního kontraktu může za to, že se Johannovi Philippu Reisovi nedostalo náležitého uznání jako vynálezci epochálního přístroje. Zčásti si to však přivodil sám, protože si svůj "Telephone" vyrobený v Německu v roce 1863 nedal patentovat, ani se jej nesnažil obchodně prosadit.
V roce 1876 už Američan skotského původu Alexander Graham Bell držel v ruce patent na svůj telefon, nesporně dokonalejší než Reisův, a v následujících letech na něm začal vydělávat (viz info). To jediné, co v té době dokládalo schopnost původního Reisova přístroje přijímat řeč, byly zápisy z jeho úspěšných zkoušek pořízené společností Standard Telephones & Cables (STC).
Její šéf, britský obchodník Sir Frank Gill, však usiloval o výhodnou zakázku od firmy American Telephone & Telegraph Company. Ta ovšem vznikla z někdejší Bellovy společnosti na výrobu telefonů. Gill si spočítal, že pokud by výsledky dřívějších úspěšných testů přístroje německého učitele vyšly najevo, mohl by si o zakázce nechat jen zdát. Rozhodl se je proto navždy ponechat v tajnosti.
Podivné muzejní hrátky
Někteří vědci už před lety tvrdili, že prvenství vynálezce telefonu nepatří Bellovi, ale Reisovi. Prokazují to právě archívní dokumenty, které podle BBC objevil letos v říjnu správce telekomunikačních sbírek londýnského Muzea vědy John Liffen.
Jeho předchůdce Gerald Ga-rratt v krátké písemné zprávě z 18. března 1947 konstatoval, že přijal dokumenty ze zkoušek Reisova přístroje, které vypracovala STC. Doprovázel je však přísný zákaz, aby se na ně kdokoli odvolával, nebo aby byly bez povolení zveřejněny. STC později dokonce usilovala o to, aby dostala listiny zpět.
Garratt v jiném dopise napsal: "Budí to ve mně dojem, že je v dokumentech něco tak tajného, jako by to byla záležitost prvořadého historického významu. Jistě jako já znáte letitý spor: Vynalezl Bell telefon, či nikoli? A já tu mám nepublikovaný více než čtyřsetstránkový rukopis, který zcela nezvratně dokazuje, že nevynalezl."
Od jistého L. Pococka, vědce z laboratoře akustiky STC, přišel do muzea v roce 1955 vysvětlující dopis: "(Frank Gill) ...se rozhodl tak, že nechce, aby jméno STC figurovalo v jakémkoli budoucím sporu, v němž by se mohly objevit výsledky zkoušek Reisova zařízení."
Pravda, Němcův "Telephone" přenášel řeč velmi slabě a hovořící musel pečlivě vyslovovat. "Pokud však pod výrazem telefon chápeme zařízení, které dokáže komunikovat na jakoukoli vzdálenost, pak Reis vynalezl telefon," prohlásil správce sbírek Liffen.
Jak už to bývá s mnoha "prvními na světě", tak i k vynálezu prvního telefonu se hlásí mnozí. Nejsilnějšího rivala poznal Bell v Američanovi Elishovi Grayovi, který údajně podal svůj patent na obdobné zařízení o pouhou hodinu později. Tím se otevřel prostor pro proslulý soudní spor obou vynálezců, z něhož nakonec vyšel vítězně Bell.
Vynález telefonu si nárokuje také rodilý Florenťan Antonio Meucii, který se natrvalo usadil v New Yorku. Do světa vynálezů vstoupil svým telectrophonem, jenž sestrojil proto, aby z kanceláře mohl komunikovat se svou ženou upoutanou na lůžko. Přístroj si dal patentovat v roce 1871. Nepodařilo se mu jej však obchodně uplatnit. Ve svých 81 letech zemřel v bídě.
Telefon? Máme chlapce!
Začátky vynálezu, se kterým po světě dennodenně pracují miliardy lidí, nebyly nijak slavné. Když Bell svůj přístroj nabízel americké a britské vládě, od britského poštovního úřadu se dozvěděl, že Američané snad takovou věc potřebují, ale Angličané předávají zprávy pomocí malých chlapců, kteří přenášejí listiny mezi adresáty.
Vynálezce pak se společníky založil v Bostonu Bell Telephone Company a přístroje, jež ve velkém vyráběl, neprodával, ale pronajímal. Když společnost později zahrnula patentová práva někdejšího Be-llova konkurenta Graye s cílem provozovat telefonní spojení po celé Severní Americe, přejmenovala se na American Telephone & Telegraph Company (AT & TC).
Bell sice patentově zvítězil nad Gra-yem, ale ve druhé obdobné při prohrál. Německý generální poštmistr Heinrich von Stephan v roce 1877 dostal darem od jistého londýnského telefonního úředníka dva Bellovy přístroje. V Německu tehdy neplatilo jednotné patentové právo, a tak se šéf pošt s inženýrem a podnikatelem Wernerem Siemensem rozhodli ignorovat patentovou ochranu.
Bellova společnost se sice dožadovala svých práv, ale nedokázala zabránit nelicencované výrobě telefonů v Evropě. Naopak, firma Siemens & Halske dostala už 14. prosince 1877 německý patent na přístroj, který Siemens ještě zdokonalil.
Bell tak paradoxně přispěl k rychlému rozšíření telefonu na evropském kontinentu. Po londýnské městské telefonní centrále založené v roce 1880 následovaly ústředny v Paříži, Berlíně a Vídni a v roce 1888 byla zřízena první městská telefonní centrála také v Praze.
Rozběhla se tak éra hromadného využívání přístroje, ve které už je celkem jedno, zda ten, komu se epochální nástroj vylíhl v hlavě, měl jméno Bell, Gray, Meucci nebo Reis.
Autor je spolupracovníkem redakce
Vynález telefonu stojí a padá s mikrofonem
Princip elektrického přenosu řeči na dálku je prostý: Řeč vyvolává v mikrofonu změny elektrického odporu, a tak se mění v elektrický proud. Ten na straně přijímače prochází cívkou, která rozkmitává membránu v rytmu řeči.
Němec Johann Philipp Reis v roce 1861 používal jako mikrofon membránu ze zvířecího měchýře, obdobu ušního bubínku, jež se řečí prohýbala, a tak spojovala dva pružné kovové proužky. Slovům se dalo stěží rozumět. Když Američan Elisha Gray v roce 1876 podával nezávisle, ale současně s Bellem svůj patent na telefon, pracoval s vylepšeným mikrofonem na principu pohybu kapaliny. Grayovo sluchátko už mělo elektromagneticky prohýbanou ocelovou membránu. Bell takovou membránu použil v mikrofonu i ve sluchátku, ale jeho indukční mikrofon byl málo citlivý. Záhy jej nahradil uhlíkový mikrofon, který se používá v podstatě dodnes.
V roce 1876 už Američan skotského původu Alexander Graham Bell držel v ruce patent na svůj telefon, nesporně dokonalejší než Reisův, a v následujících letech na něm začal vydělávat (viz info). To jediné, co v té době dokládalo schopnost původního Reisova přístroje přijímat řeč, byly zápisy z jeho úspěšných zkoušek pořízené společností Standard Telephones & Cables (STC).
Její šéf, britský obchodník Sir Frank Gill, však usiloval o výhodnou zakázku od firmy American Telephone & Telegraph Company. Ta ovšem vznikla z někdejší Bellovy společnosti na výrobu telefonů. Gill si spočítal, že pokud by výsledky dřívějších úspěšných testů přístroje německého učitele vyšly najevo, mohl by si o zakázce nechat jen zdát. Rozhodl se je proto navždy ponechat v tajnosti.
Podivné muzejní hrátky
Někteří vědci už před lety tvrdili, že prvenství vynálezce telefonu nepatří Bellovi, ale Reisovi. Prokazují to právě archívní dokumenty, které podle BBC objevil letos v říjnu správce telekomunikačních sbírek londýnského Muzea vědy John Liffen.
Jeho předchůdce Gerald Ga-rratt v krátké písemné zprávě z 18. března 1947 konstatoval, že přijal dokumenty ze zkoušek Reisova přístroje, které vypracovala STC. Doprovázel je však přísný zákaz, aby se na ně kdokoli odvolával, nebo aby byly bez povolení zveřejněny. STC později dokonce usilovala o to, aby dostala listiny zpět.
Garratt v jiném dopise napsal: "Budí to ve mně dojem, že je v dokumentech něco tak tajného, jako by to byla záležitost prvořadého historického významu. Jistě jako já znáte letitý spor: Vynalezl Bell telefon, či nikoli? A já tu mám nepublikovaný více než čtyřsetstránkový rukopis, který zcela nezvratně dokazuje, že nevynalezl."
Od jistého L. Pococka, vědce z laboratoře akustiky STC, přišel do muzea v roce 1955 vysvětlující dopis: "(Frank Gill) ...se rozhodl tak, že nechce, aby jméno STC figurovalo v jakémkoli budoucím sporu, v němž by se mohly objevit výsledky zkoušek Reisova zařízení."
Pravda, Němcův "Telephone" přenášel řeč velmi slabě a hovořící musel pečlivě vyslovovat. "Pokud však pod výrazem telefon chápeme zařízení, které dokáže komunikovat na jakoukoli vzdálenost, pak Reis vynalezl telefon," prohlásil správce sbírek Liffen.
Jak už to bývá s mnoha "prvními na světě", tak i k vynálezu prvního telefonu se hlásí mnozí. Nejsilnějšího rivala poznal Bell v Američanovi Elishovi Grayovi, který údajně podal svůj patent na obdobné zařízení o pouhou hodinu později. Tím se otevřel prostor pro proslulý soudní spor obou vynálezců, z něhož nakonec vyšel vítězně Bell.
Vynález telefonu si nárokuje také rodilý Florenťan Antonio Meucii, který se natrvalo usadil v New Yorku. Do světa vynálezů vstoupil svým telectrophonem, jenž sestrojil proto, aby z kanceláře mohl komunikovat se svou ženou upoutanou na lůžko. Přístroj si dal patentovat v roce 1871. Nepodařilo se mu jej však obchodně uplatnit. Ve svých 81 letech zemřel v bídě.
Telefon? Máme chlapce!
Začátky vynálezu, se kterým po světě dennodenně pracují miliardy lidí, nebyly nijak slavné. Když Bell svůj přístroj nabízel americké a britské vládě, od britského poštovního úřadu se dozvěděl, že Američané snad takovou věc potřebují, ale Angličané předávají zprávy pomocí malých chlapců, kteří přenášejí listiny mezi adresáty.
Vynálezce pak se společníky založil v Bostonu Bell Telephone Company a přístroje, jež ve velkém vyráběl, neprodával, ale pronajímal. Když společnost později zahrnula patentová práva někdejšího Be-llova konkurenta Graye s cílem provozovat telefonní spojení po celé Severní Americe, přejmenovala se na American Telephone & Telegraph Company (AT & TC).
Bell sice patentově zvítězil nad Gra-yem, ale ve druhé obdobné při prohrál. Německý generální poštmistr Heinrich von Stephan v roce 1877 dostal darem od jistého londýnského telefonního úředníka dva Bellovy přístroje. V Německu tehdy neplatilo jednotné patentové právo, a tak se šéf pošt s inženýrem a podnikatelem Wernerem Siemensem rozhodli ignorovat patentovou ochranu.
Bellova společnost se sice dožadovala svých práv, ale nedokázala zabránit nelicencované výrobě telefonů v Evropě. Naopak, firma Siemens & Halske dostala už 14. prosince 1877 německý patent na přístroj, který Siemens ještě zdokonalil.
Bell tak paradoxně přispěl k rychlému rozšíření telefonu na evropském kontinentu. Po londýnské městské telefonní centrále založené v roce 1880 následovaly ústředny v Paříži, Berlíně a Vídni a v roce 1888 byla zřízena první městská telefonní centrála také v Praze.
Rozběhla se tak éra hromadného využívání přístroje, ve které už je celkem jedno, zda ten, komu se epochální nástroj vylíhl v hlavě, měl jméno Bell, Gray, Meucci nebo Reis.
Autor je spolupracovníkem redakce
Vynález telefonu stojí a padá s mikrofonem
Princip elektrického přenosu řeči na dálku je prostý: Řeč vyvolává v mikrofonu změny elektrického odporu, a tak se mění v elektrický proud. Ten na straně přijímače prochází cívkou, která rozkmitává membránu v rytmu řeči.
Němec Johann Philipp Reis v roce 1861 používal jako mikrofon membránu ze zvířecího měchýře, obdobu ušního bubínku, jež se řečí prohýbala, a tak spojovala dva pružné kovové proužky. Slovům se dalo stěží rozumět. Když Američan Elisha Gray v roce 1876 podával nezávisle, ale současně s Bellem svůj patent na telefon, pracoval s vylepšeným mikrofonem na principu pohybu kapaliny. Grayovo sluchátko už mělo elektromagneticky prohýbanou ocelovou membránu. Bell takovou membránu použil v mikrofonu i ve sluchátku, ale jeho indukční mikrofon byl málo citlivý. Záhy jej nahradil uhlíkový mikrofon, který se používá v podstatě dodnes.
