phil_collins ()Po dlouhé přestávce se na pódiu opět objevil zpěvák, skladatel a bubeník Phil Collins (52). Stalo se tak překvapivě při americké premiéře kresleného filmu "Brother Bear", k němuž Collins napsal několik písní. A publikum ho z pódia nechtělo pustit...

Jaký to byl pocit, stát po takové době opět před živým publikem?
Skvělý. Zjistil jsem, jak moc mi živá vystoupení chybí. A proto teď zvažujeme, že příští rok ještě jednou vyrazíme na turné.

Phil Collins opět "Live in concert"?
Vypadá to tak. Už jsem mluvil se svým manažerem. Pravděpodobně se tři měsíce budeme toulat Jižní Amerikou, Evropou a Severní Amerikou.

Proč teď tak málo koncertujete?
Ze dvou důvodů. Jednak jsem "z kufru" žil skoro třicet let. Pak už jsem na to neměl náladu. A ten vážnější důvod byl, že již delší dobu mám problémy se sluchem. Na levé ucho dnes slyším skoro o padesát procent méně než na pravé. Nazývá se to "Sudden deafness" (náhlá hluchota). Moji lékaři si s tím už docela poradili, nicméně hudebníka to velmi ovlivňuje. A to ne právě v pozitivním slova smyslu. Muzikant by měl dobře slyšet (směje se), nemyslíte?

Poté, co jste získal Oscara za hudbu k Tarzanovi, vracíte se teď na trh opět filmovou hudbou. Začal jste novou kariéru?
Psát filmovou hudbu mě docela baví. A když se mě u Disneyho zeptali, jestli bych nenapsal hudbu k novému snímku "Brother Bear", neváhal jsem ani vteřinu.
Když se totiž dělá hudba pro film, je v tom jednak zahrnuto více lidí a máte možnost skládat doma. To se mi na tom líbí nejvíc.

Jste považován za rodinný typ. Obouvají rockové hvězdy na stará kolena pantofle?
Vždycky jsem trávil čas raději doma u rodiny. Mám čtyři děti. Většina z nich už sice doma nebydlí, ale tomu nejmladšímu je dva a půl roku. S ním chci strávit tolik času, kolik jen bude možné. A s dnešní technikou je to všechno mnohem jednodušší. Na práci se nemusím pořád štvát do studia. Přes počítač můžu mít doma na zahradě živé spojení s New Yorkem nebo s Los Angeles. To mě fascinuje.

Ale byl to také počítač, který přivodil velkou krizi hudebního průmyslu. Klesající obraty, hvězdy, které mají jepičí život, hudební burza Napster...
Takzvaný problém hudebního průmyslu podle mne tkví někde jinde. Dnes ještě existuje mnoho skvělých umělců. Sting, Clapton, R.E.M... Ale rádia už tuhle hudbu nehrají. A když ji nikdo neslyší, tak ji ani nikdo nekupuje. Jsou to rozhlasové stanice, kdo nese vinu za dnešní krizi hudebního průmyslu.

Žijete sice ve Švýcarsku, ale nikdy jste se netajil tím, že milujete Ameriku. Jak se podle vás změnila hudební nálada v USA po teroristických útocích a válce v Iráku?
Spojené státy se ke mně vždycky chovaly dobře, to je pravda. Hudebně - což je pro mne mimochodem velmi překvapující - se nezměnilo skoro nic. V zemi pořád cítím stejný entuziasmus jako před těmi hrůzostrašnými událostmi.

A politicky, cítíte tam změnu?
Jasně. Bylo by to také divné, kdyby po takové katastrofě a válce vše zůstalo při starém.

Jaký máte názor na Bushovu administrativu?
Na to mohu odpovědět jen filozoficky. Jsem člověk, který jiné měří podle toho, co chtějí udělat zítra, aby svět změnili k lepšímu, a který nebazíruje na tom, co udělali včera.

Ve zmíněném filmu "Brother Bear" jde o druhou šanci. Byl ve vašem životě okamžik, kdy jste doufal v druhou šanci?
Koncem 80. a počátkem 90. let to s mojí kariérou nešlo pořádně dál. Lidi už tak často neposlouchali mojí muziku. Viděl jsem to jako druhou šanci věnovat se jiným oblastem a konečně si splnit starý sen.

Jaký?
Založil jsem Big Band, hrál hodně džezu. To byla v mém životě chvíle, kdy mi druhá šance dala křídla.

Zdroj: Víkend, Hospodářské noviny, 12. 12. 2003, Frank Siering, Handelsblatt, snímek: WARNER MUSIC

Související