Jaký je rozdíl mezi Francouzi a Američany? Ti první jedí žáby, nalévají se červeným vínem a propadají extázi při zmínce o cyklistickém závodě de France. Ti druzí trpí nadváhou, z auta vystoupí jen, když je nezbytně potřeba, a o své okolí nejeví žádný zájem.
Obecně vžité charakteristiky, dovedené do záměrně přehnané roviny, tvoří jeden z důležitých rysů nového animovaného snímku Trio z Belleville, který se zítra začíná promítat i ve zdejších kinech. Důležitých, ale ne nejpodstatnějších: V popředí totiž stojí humor, nápady, precizní technické zpracování a jazzová hudba.
Podmanivým hudebním doprovodem si ostatně Trio z Belleville získá diváky již v úvodní černo-bílé retroscéně. Na formálně nepřiznané televizní obrazovce defilují tři zpěvačky - svěží swingová hudba proniká do posluchačů i předmětů, které se tím pádem kroutí, nadýmají, střečkují...
V jistém ohledu tak francouzsko-kanadsko-belgická koprodukce nemá daleko k rozevlátým a nadsazeným snímkům z žánru grotesky. Druhý pól ovšem zastává očividný akcent vnitřního rozpoložení hlavních aktérů. A to včetně zvířat. Konkrétně pak otylého psa Bruna, jehož kreace "smutných očí", ňufání a vytí znovu potvrzují to, že nejvděčnějšími postavami pro animovaný film zůstávají bezesporu zvířata.
Režisér a zároveň autor výtvarného designu Sylvain Chomet ovšem neulpívá v jedné poloze, byť by šlo o polohu líbivou. Nebrání se černému humoru, ironii, čas od času do filmu vsunul i scénu vyloženě drastickou (např. z polévky vytažená žába, jejíž život záhy skončí na vlakových kolejích).
Nejen proto není Trio z Belleville určeno primárně pro mladé a nejmladší publikum: Chomet předestírá řadu motivů, které mohou oslovit hlavně pamětníky. Ať už jde o zmíněnou jazzovou hudbu, Tour de France ve stylu 50. let nebo vůbec o celkovou atmosféru - vše je zahaleno do lehkého nostalgického oparu.
Ale proč Tour de France? Právě tento nejznámější cyklistický závod na světě se stane cílem malého chlapce, o kterého se stará tradičně obětavá a přitom nekonvenční babička, madam Souza. Po letech se vytrénovaný mladík šampionátu skutečně zúčastní. Jeho plány však zkříží mafie, jež unáší borce do města za oceánem - Belleville (čti New York).
Doposud de facto velmi realisticky (až roztomile, chtělo by se dodat) vyprávěný příběh se mění v divokou podívanou plnou skečů, honiček a akčních epizodek poté, co na americký kontinent vystoupí i nezdolná madam Souza s neodmyslitelným Brunem po boku.
Trio z Belleville dokonale kombinuje počítačovou 3D grafiku s tradičními dvojrozměrnými animacemi. Skvělé řemeslné provedení však na sebe nestrhává takovou pozornost, jako u nynějšího filmového hitu Hledá se Nemo.
I Chomet našel zálibu v detailu - jde nicméně o detaily nenásilně dokreslující tu či onu postavu. A navíc se nemusejí týkat jen vizuální stránky: takřka slyšitelný zvuk třesoucích se babiččiných náušnic, nezaměnitelný skřípot jejích brýlí posunovaných po nose, nepatrné povzdechnutí si...
Ony nuance příběhu jsou samy o sobě nezbytné: Po celou hodinu a čtvrt, co Trio z Belleville trvá, totiž zazní jen několik souvislých vět. O to větší důležitost je přiřazena hudbě, jež zdaleka není vyplýtvána ouverturou.
Naopak: čím více se divák utvrzuje v tom, že Belleville je skutečně New York, tím zřetelněji vnímá všudypřítomné útržky swingových a jazzových šlágrů. Ty vrcholí "industriální" seancí ve stylu souboru STOMP, jenž podvakráte zavítal i do Prahy.
Trio z Belleville nepatří do skupiny ryze oddechových filmů. Svým důrazem na sdělení balancuje někde mezi Farmou zvířat a Cestou do fantazie. Nad to však upoutá osobitým humorem a srdečností: Obého bude před Vánocemi zapotřebí jako soli.
Trio z Belleville/Les triplettes de Belleville, Fr./Kan./Belg. 2002, přístupný, 75 minut, distribuce: Artcam.