Špatné důsledky dobrých úmyslů
Jazyk genů, neuronální síť našeho mozku, náš přirozený jazyk, ale také ekologický systém či ekonomika patří ke složitým soustavám, ve kterých platí překvapivě podobné obecné principy. Jejich mnohovrstevná vnitřní provázanost vyřazuje ze hry jednoduchou lineární kauzalitu, jaká se nám osvědčuje v každodenním životě, ale selhává, chceme-li ji použít při manipulaci s přírodou ("poručíme slunci, větru"), v sociálním inženýrství ("dobro pro lid, sociální spravedlnost") nebo chceme-li vyhrát na burze. Jinými slovy, věci se ve složitých soustavách pohnou většinou jiným směrem, než kterým jsou v dobré víře strčeny.
Jedním z příkladů postrkávání společnosti žádoucím směrem, kde je třeba toto mít vždy na paměti, je tvorba zákonů, vyhlášek a pravidel. Jejich dopad má vždy více plánů, v kterých se projeví. Zakážete měkké drogy a stoupne kriminalita s drogami spojená. Zakážete interrupce a stoupne potratová turistika a nelegální praktiky.
Podobně je tomu i v jiných, méně nápadných, avšak pro budoucnost země velice důležitých oblastech. Vysoké školství se transformuje jen velmi pomalu. Akademičtí představitelé se s ekonomy a politiky nemohou shodnout hlavně v tom, zda má nejdřív přijít reforma a pak peníze, nebo obráceně. Dosud se polistopadový vývoj v této oblasti ubíral extenzívním směrem: studentů rok od roku přibývalo, avšak úroveň výuky se buď nezjišťovala, nebo zůstávala stejná. To se snaží vylepšit jednak nový způsob financování vysokých škol respektive fakult, jednak současný akreditační proces. A právě zde je jádro zajímavého problému.
Vysoké školy jsou nyní financovány nejen podle počtu studentů, ale také podle vědeckého výkonu. Do jejich hodnocení se mimo jiné zahrnují počty postgraduálních studentů, kteří úspěšně dokončili vědeckou přípravu (PhD). Jenže úroveň tohoto studia je na různých fakultách velmi různá, a to i tam, kde jde o totéž, například na fakultách lékařských. Kritéria k získání hodnosti PhD jsou úplně jiná na pražských fakultách, jiná třeba v Plzni, Hradci Králové, Olomouci nebo v Brně.
Na první pohled o nic nejde, vždyť tak je tomu všude: jsou školy náročnější a méně náročné. Jenže titul PhD je startovacím můstkem k získání hodnosti docent a potažmo profesor. A při akreditaci oboru, tedy rozhodování o tom, zda se na té které fakultě může v příslušném oboru konat habilitační (docentské) nebo profesorské řízení, se její přidělení odvíjí od toho, kolik je v tom kterém oboru na příslušné fakultě docentů nebo profesorů. Ba co víc, akreditace je odepřena těm oborům fakult, ve kterých v uplynulém období neukončili řádně studium PhD studenti.
Výsledkem je, že v akreditačním řízení (a do jisté míry i v přídělu peněz) jsou nejúspěšnější ty fakulty, které mají nejnižší úroveň, respektive nejníže nastavenou laťku k získání těchto hodností. Výsledkem bude, že vědecké a pedagogické hodnosti budou příště udělovat (a celkovou úroveň oboru určovat) ti, kteří ji nyní mají nejnižší. To je učebnicová ukázka toho, jak dobře míněná snaha vytváří selekční tlak upřednostňující (pod)průměrnost, což zřejmě nebyl původní záměr.
Než to všem dojde, bude pozdě, protože důsledky zásahů do složitých systémů si dávají na čas. Tak jako se ve snaze o sociální spravedlnost celospolečensky dlouhodobě nevyplácí příliš sankcionovat bohaté vysokými daněmi či dokonce milionářskou daní, tak se nevyplatí nyní sankcionovat ty, kteří si laťku ve vědecké přípravě nastavili výš: nakonec na to doplatíme všichni.
Autor je profesorem psychiatrie
