Rovnoprávnost v pojistném, proč ne


Ministr práce a sociálních věcí chce od roku 2005 zavést nový systém nemocenského pojištění, kdy část nemocenské budou hradit zaměstnavatelé. Cílem vládního návrhu je přenesení části nákladů ze státu na zaměstnavatele a omezení vysoké nemocnosti českých zaměstnanců.
V době, kdy nezaměstnanost dosahuje každý měsíc rekordní úrovně, chce stát nově finančně zatížit podnikovou sféru. Jako by vedlejší náklady na pracovní sílu nebyly u nás již dostatečně vysoké a jako by snížení odvodů nemocenského pojištění zaměstnavatele o procento nemělo jen symbolický význam.
Prosazení tohoto návrhu by v praxi znamenalo další zvýšení nezaměstnanosti. Nejen fluktuantů, ale především často nemocných zaměstnanců, a to i těch, kteří nesimulují a mají objektivní zdravotní potíže. Najít nové zaměstnání pro skupinu zaměstnanců, například starších 50 let, se poté v některých regionech rovná malému zázraku.
Představa vládních úředníků o možnostech firemních financí a především ochotě zaměstnavatelů platit nevýkonné zaměstnance je značně lichá. Propuštěné zaměstnance stejně bude muset platit stát.
Ministr Zdeněk Škromach jako garant vládního návrhu přišel, po nápadu omezit možnost vedlejšího příjmu, s dalším zcela kontraproduktivním opatřením. Jeho myšlenkový svět absurdních nápadů, odtržených od reality, je vůbec jen obtížně uchopitelný. Nebereme-li v úvahu možnost úmyslně poškodit vlastní elektorát zaměstnanců, pak jako vysvětlení zbývá jen zcela zásadní nekompetentnost, která ve svých důsledcích postihuje statisíce občanů.
Přitom by bylo možné řešit vysokou nemocnost i jinak. A to u nás ověřeným receptem. Autoři reformy veřejných financí celé měsíce přesvědčovali veřejnost o zvýhodnění živnostníků oproti zaměstnancům při platbách pojistného.
Možná by stálo za to, jednu z těchto výhod přenést i na zaměstnance. Zkrátka vytvořit stejný systém nemocenského pojištění pro obě skupiny. Nemocenské pojištění je u živnostníků dobrovolné, platí si jej každý sám a na rozdíl od často nemocných zaměstnanců jsou živnostníci překvapivě zdraví.
Pokud by stejné principy platily i pro zaměstnance, včetně rozhodného období pro výpočet nemocenských dávek, pak by na změně vydělali všichni. Zaměstnavatelé by neodváděli 3,3 procenta na nemocenské pojištění a zaměstnanci by se pojistili podle vlastního uvážení. Snížené náklady firem by v některých případech velmi pravděpodobně vedly ke zvýšeným mzdám, a tím ke kompenzaci nákladů pojištěných zaměstnanců.
Nepojištění zaměstnanci by si reálně polepšili, protože by bylo pro ně výhodnější neplatit pojistné a nestonat. Ve finančně slabších podnicích by sice nedošlo ke zvýšení mezd, ale alespoň by byla zvýšena pravděpodobnost udržení stávajících pracovních míst.
Zrovnoprávnění v nemocenském pojištění živnostníků a zaměstnanců by reálně vedlo ke snížení doby pracovní neschopnosti. Tím by poklesly náklady České správy sociálního zabezpečení. Systém nemocenského pojištění by byl ufinancovatelný, ne-li v přebytku. Nebylo by nutné již schválené snížení nemocenských dávek, které postihuje spíše reálně nemocné, než osoby, kteří dnešní systém zneužívají.
Koaliční experti se však rozhodli jít jinou cestou - snížení nemocenských dávek zaměstnancům a zvýšení podílu plateb zaměstnavatelů. Důsledkem, kvůli redukci pracovních míst, budou i vyšší náklady státu. Ztratí všichni zainteresovaní.
Autor, politolog, je manažerem