Mezi Evropou a přáteli z Třince


Vláda chce mermomocí dát dvě miliardy korun soukromým Třineckým železárnám. Každý člověk, včetně kojenců a seniorů, má tedy "poslat" severomoravským ocelářům dvě stokoruny.
Urputnost, s níž se ministři snaží peníze do Třince dostat, budí rozpaky a otázky na skutečné motivy, jimiž je jednání vlády vedeno. Evropská komise, před jejímiž doporučeními, přáními a zákazy má Špidlova proevropská vláda jinak respekt, už několikrát varovala, že ocelárnám nesmí dát ani korunu. Sami jsme se k tomu zavázali v přístupové smlouvě a Brusel nechce nic jiného, než abychom slibům dostáli.
Když neposlechneme, přijde tvrdá odveta - žaloba u Evropského soudu v Lucemburku. Šéf komise Romano Prodi si v lepším případě pomyslí, že si z něho česká vláda dělá blázny, v horším, že se ho snaží podvést. Žádost o miliardy pro Třinec pošle do Bruselu už potřetí - argumenty, jimiž ji obhajuje, jsou pokaždé jiné a čím dál lacinější.
Státní pomoc firmám se v Evropě v minulých desetiletích rozbujela do neudržitelných rozměrů, a tak ji unie až na výjimky před šesti lety zakázala.
Vládní snahy přispívat z peněz daňových poplatníků firmám mohou mít dva základní motivy. Tím prvním je ochranářství - snaha zachránit firmu před vážnými ekonomickými problémy či přímo bankrotem. Druhým motivem je klientelismus - snaha přilepšit spřízněným podnikatelům z peněz daňových poplatníků.
Ekonomice i celé společnosti škodí oba, ten druhý, který vzbuzuje podezření z korupce, však výrazně víc. Bližší pohled na třinecký příběh ukazuje, že pomoc přátelům je motivem významnějším, pokud ne přímo jediným.
Proč by měl Třinec dostat miliardy? Vláda i oceláři argumentují tím, že v minulosti dostaly peníze ostatní severomoravské ocelárny a stát tak narušil rovnoprávné podmínky na trhu.
Pravdou je, že předchozí vlády nasypaly miliardy do Nové huti i Vítkovic. Tehdy to ale bylo vysvětlitelné (nikoliv omluvitelné) aspoň tím ochranářstvím.
Firmy na tom byly tak špatně, že jim vážně hrozil bankrot. Zaměstnávaly desítky tisíc lidí a vláda se bála sociálních otřesů na severu země, kde je již několik let téměř pětina lidí bez místa. Obě firmy byly navíc v té chvíli státní. Vláda Miloše Zemana však velmi nešťastně slíbila pomoc až novému majiteli Nové huti - firmě LNM, které ji prodala bez výběrového řízení.
Třinecké železárny jsou ale čistě soukromé a prosperují, takže neplatí ani jeden z argumentů, jímž vláda obhajovala miliardy pro ostatní hutě. Hájit pomoc tím, že ji dostali konkurenti, je nebezpečný argument, který se může rychle obrátit proti vládě. Před Strakovou akademií se oprávněně začnou řadit šiky firem, jejichž konkurentům stát někdy v minulosti pomohl.
První budou banky. Stát zachraňoval desítkami miliard Komerční banku, Českou spořitelnu i malé finanční domy. Takže u premiéra se právem objednají General Electric, Raiffeisen Bank, HVB, Citibank... Že jsou soukromé a prosperují? Stát přece zvýhodnil jejich konkurenty.
Japonská Nomura, která v arbitráži žaluje Česko o 40 miliard za to, že poškodila její investici v IPB (před krachem jí nedala na rozdíl od ostatních miliardy), musí jásat. Její šance na vítězství se rapidně zvýšily. Vláda na obranu státní pomoci použila stejný argument, s nímž jde Nomura do sporu: Konkurenti dostali, já ne a v tom byla diskriminace.
Žádosti, které by se vládě sešly, by se počítaly v miliardách. Dotace a státní záruky patřily k evergreenům hospodářské politiky celá 90. léta, až do chvíle, než jsme v roce 1998 pod tlakem Evropské unie museli podpory výrazně omezit.
Premiér i ministři dávají rádi na odiv náklonnost k unii. Náklonnost k různým lobby z těžkého průmyslu hlavně z dolů a hutí je však výrazně silnější. Pokud si mají vybrat mezi Evropou a uhlobarony či oceláři, volí druhou možnost.
Unie kritizovala pochybnou privatizaci hnědouhelných dolů, z níž vláda od počátku vyloučila investory ze sousedních zemí. Kabinet kritiku přehlédl a v neprůhledném prodeji pokračuje, vyřazuje další cizince a umetá cestu k dolům spřízněné skupině Appian. S nápadem na pomoc Třinci otravuje v Bruselu už dlouho a vymýšlí různé kličky. Všechny jiné chyby, které Brusel vytkne, se naopak Špidlův tým snaží odstranit, jak nejrychleji umí.
Zhoubné vazby mezi ekonomikou a politikou se většinou rozpletou privatizací. Soukromý majitel si hledí podnikání a od státu čeká co nejlepší hřiště: nízké a jednoduché daně a kvalitní zákony. Případ Třinec však ukazuje, že to nemusí platit vždy. Klientelistické vazby přežívají hlavně v dolech a hutích, kde majitelé drží často stát v šachu a jako rukojmí používají tisíce zaměstnanců. Nebudete nám po vůli? My je propustíme a vy se připravte na sociální bouře, pád vlády a odchod voličů ke komunistům.
Role, kterou doly a hutě hrají v moderní ekonomice, se naštěstí bude stále zmenšovat. Čím rychleji vyklidí místo moderním, na znalostech postavených oborům, tím lépe. Zároveň snad ubude i státních zásahů a klientelismu. Je skoro zbytečné připomínat, že nejvyšší životní úroveň je v zemích, kde je těchto patologických svazků nejméně.