Česká televize večer uvede vynikající celovečerní dokument režiséra Petera Kerekese

Nápad. Kouzelné slovo, vnuknutí bez kterého se ani sebelepší filmový řemeslník nikdy nestane skutečným režisérem. Mladý, teprve třicetiletý slovenský režisér Peter Kerekes vtělil do svého dokumentárního snímku 66 sezón nápadů tolik, že by třem průměrným filmařům vystačily do konce kariéry.
Přesvědčit se o tom ostatně mohou i diváci České televize. Na jejím druhém programu bude téměř půldruhé hodiny trvající film, který zvítězil na nedávném festivalu v Jihlavě, odvysílán dnes večer od 22.30.
"Když nemůžeme my k moři, moře může klidně přijít k nám," říká v dokumentu jeden z Košičanů, kteří na tamní staré plovárně strávili část svého života. A tato teze je zároveň východiskem pro filmovou hru Petera Kerekese: objekt umělého koupaliště pro něj znamená metaforu světa, zákonitostí lidského života, historie, zmenšeného akvária pro pozorování lidských typů.
K plovárně se vztahuje vyprávění pamětníků. Na plovárně je možné spatřit analogie snad ke všem životním situacím. Plovárna, konkrétně ta košická, byla zároveň azylem pro ty, kteří se vymykali standardům.
Kerekes svůj záměr samozřejmě rozvíjí za pomoci inscenovaných postupů. Je však s podivem, kolik věcí může v prostředí plovárny skutečně fungovat. A to i po letech a naprosto přirozeně bez viditelné pomoci režiséra.
Staré Košičanky hledají mezi mladíky ty, kteří by byli podobní jejich životním partnerům. Pamětník válečného bombardování města imituje nálet s modýlkem letadla v ruce. Takřka devadesátiletý děda je tázán, zda po smrti - na druhém světě - existuje plovárna a amatérský potápěč popisuje, jak vypadá "poctivost", kterou některá z plavkyň ztratila pod hladinou...
Neotřelý humor a nadsázku (po ironii není ani památky!) vkládá tvůrce do řady obrazů. Nedá se ale mluvit o samoúčelnosti: namátkou rozhovor mezi režisérem a postarším radioamatérem na téma, zda umírají rádiové vlny, se časem přechýlí k obecnějším úvahám o životě a smrti.
Právě tyto dva motivy - motivy života a smrti - se v dokumentu 66 sezón opakují častěji než ostatní. Pro obé tvoří plovárna příhodnou scénu: je místem spojování, vzniku nových mezilidských svazků, z nichž se tvoří nový život. Na druhou stranu Kerekesovi plovárna posloužila jako analogie ke krvavým obrazům historie; beton připomíná komunistický lágr, padání do vody házení těl zavražděných Židů do moře a na hřišti pro vodní pólo lze vyložit strategii válečné fronty.
Právě čas se ukáže být hlavním konstrukčním prvkem Kerekesova filmu. Začíná v druhé polovině 30. let minulého století, kdy plovárna vznikla, a končí loňským létem. Před kamerou se mu v nejrůznějších stylizovaných i improvizovaných pasážích mihnou roky 1938, 1945, 1948, 1968, období normalizace, sametová revoluce i současnost.
Návštěvníci plovárny, kteří se nechali vtáhnout do režisérovy hry, vyprávějí o koloběhu života (příměr k cirkulaci vody v bazénu), stěhování duší (vypařování vody), předčítají z biblické Apokalypsy o zaplavení světa (napouštění bazénu), líčí vztahy mezi mikroorganismy (letecký pohled na hemžení plavců)... Po osmdesáti minutách filmu se zdá, jako kdyby se Kerekesovi podařilo na košickou plovárnu vměstnat snad všechny podstatné momenty lidského života.
Přirozeně, nápaditě, s nonšalancí, bez dramaturgického tření a trapných situací přivede režisér diváka k poslednímu obrazu. Finále se ale odehrává až během titulků, které doprovází zhudebněné repliky aktérů dokumentu. Tím ovšem vyvstává otázka, zda Kerekes neměl předem přichystaný scénář jako pro hraný film. Anebo jde o další, opět skvělý... nápad?