hudba
snímky: SONY MUSIC

Dylan po česku

Sám Dylan prošel několika obdobími, v nichž byl jeho vliv tu větší, tu menší. Jako zpěvák protestních písní v první polovině šedesátých let otřásl Amerikou. Jako surrealistický básník následujícího období otřásl poetikou celého světa. Jako pěvec venkovské idyly změnil svět country music. Jako znovuzrozený křesťan na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let spíš dočasně šokoval. A jako chodící legenda? Budí víc nadšení nebo útrpnosti?
V době protest songů měl Bob Dylan do Čech cestu otevřenou. Režim z první poloviny šedesátých let už byl trochu otevřenější k západní kultuře a umělec, který kritizoval cokoli špatného v USA, byl vítán.
Netrvalo dlouho a základní Dylanova píseň Blowin' In The Wind měla svůj protiválečný text v češtině. Pravděpodobně první českou verzi s nabubřele přepoetizovaným textem Zdeňka Borovce však nazpívala šansoniérka Judita Čeřovská už o tři roky dříve. Nejznámější je samozřejmě provedení Waldemara Matušky, ale to bylo natočeno až v roce 1968. Text Ivo Fischera už do sebe nasál atmosféru měnící se doby a jeho nadějeplné vyznění přežívá dodnes. Stačí tu a tam v některé trampské hospodě na chvíli zbystřit uši.
Waldemar Matuška byl v druhé polovině šedesátých let na oficiální scéně dylanovskému ideálu folkového zpěváka nejblíž. Tak trochu usazený tulák a muzikantský samorost s láskou ke všem druhům lidové písně, který vždy ví, o čem zpívá. Dylanův vliv na Matušku byl ovšem jen zprostředkovaný. Médiem byl dnes už zapomínaný francouzský zpěvák Hughes Auffray, písničkář a svérázný interpret anglosaského folku, zvláště Dylanových písní. Matuška přejal do svého repertoáru řadu písní (Sbohem lásko, Krysař, Slavíci z Madridu, Santiano), včetně jeho interpretací amerických lidových a zlidovělých písní. Mezi nimi byla další zajímavá dylanovka When My Ship Comes In. Známe ji jako Až se má loď zpátky vrátí. Ivo Fischer znovu napsal krásný text, obsahující i některé skoro doslovně přebásněné Dylanovy verše, ale hlavní téma mu uteklo. Je to sice píseň, která má hodně blízko ke country music, ale její obsah vychází z myšlenek černého myslitele Marcuse Garveyho, který ve dvacátých letech mesiášským způsobem hovořil o návratu amerických černochů do Afriky: "Jednoho dne přijedou do přístavu lodi a odvezou vás zpět domů." Dylan tuto vizi transponoval do obecnější, řekněme nadnárodní polohy.
Se změnou politické situace v letech 1967 až 1969 se objevily i další dylanovské verze, z nichž asi nejznámější je Časy se mění v provedení tehdejší popové superskupiny Golden Kids. Se svou první přetextovanou Dylanovou písní se tu přihlásil Zdeněk Rytíř. Tato píseň jako jedna z prvních prošla po vydání cenzurním zásahem, byla stažena z trhu a nahrazena upravenou verzí, natočenou ke konci roku 1969. Ale ani ta dlouho v rozhlasovém vysílání nevydržela...
Dylanův vliv na tvůrčí tým Neckář - Rytíř - Petřina byl hlavně inspirační. Zatímco Neckářovi víc seděl jemnější Donovan, Rytíř s Petřinou, inspirováni pravděpodobně Dylanovým albem Blonde On Blonde, začali psát dlouhé, poetickými obrazy přetížené balady. Písně Nautilus nebo Perla by nikdy nemohly vzniknout, kdyby nebylo Dylanova příkladu.
Těžko říci, že na přelomu šedesátých a sedmdesátých let existoval nějaký písničkářský underground. Ten se začal rodit až pod kulturně politickým tlakem státních orgánů v době následné normalizace. Nicméně, od roku 1966 došlo k obrovskému boomu folkových zpěváků. Známe z té doby Kryla, Hutku, Mertu, ale to je jen špička ledovce, malá část ze stovek zpěváků, kteří na Karlově mostě nebo ve "fučíkárně" skoro denně vystupovali se svými písněmi. Tu a tam se vynořil někdo, kdo si napsal na některou z Dylanových písní svůj text. Nejčastěji to byl Mr. Tambourine Man, jehož nálada byla blízká módní atmosféře květinového hnutí.
Zvukové záznamy z té doby se většinou nezachovaly, ale Hutkova Slunečnice (tj. velmi volně přetextovaná Love Minus Zero/No Limit) patří k těm, které zlidověly, i když se veřejně nehrály. Většinou byl ale Dylan vzdáleným a zprostředkovaným impulsem k vlastní tvorbě. V letech 1968 - 1970 bylo důvodů k protestním písním víc než dost. A když člověk nechtěl protestovat, ale naopak se uzavíral do vlastního světa rozháraných citů, znovu tu byl jako inspirace Dylan se svým surrealistickým obdobím kolem alba Highway 61 Revisited. Jestliže bez Dylanových protestů by nezačal psát ty své Karel Kryl, bez jeho barvitých vizí by se asi nezrodil zpívající básník Vladimír Merta.
Jestliže byl Dylan u kolébky moderního českého popu a folku, pak u prvních krůčků české country stál taky. Svým albem Nashville Skyline odstartoval Dylan v polovině roku 1969 to, co už bylo na spadnutí - spojení rockové hudby s country. Spustil "návrat ke kořenům", který sice směřoval k invenční obrodě stávajícího rocku i country, ale dokonale zapadl do trendu navracející se české trampské hudby a znovuobjevování amerického folklóru, jež bylo součástí oteplující se atmosféry konce šedesátých let. Dylan nebyl pro českou country hlavním inspiračním vzorem, ale tím, jak oživil americkou scénu, zprostředkovaně oslovil i tu českou. Vše, co americká country v sedmdesátých letech přinesla, bylo dotčeno Dylanovým vlivem - a kolik cover verzí Johnnyho Cashe, Krise Kristoffersona a dalších hrály a dodnes hrají domácí country kapely?
Přejatých verzí ale bylo poskrovnu. Za chvíli už budu v dáli, oblíbená píseň z repertoáru Greenhorns, je vlastně Wanted Man, kterou Bob Dylan napsal pro svého přítele Johnnyho Cashe. Greenhorns hráli i další z klíčových písní Dylanova countryového období - I'll Be Your Baby Tonight. Jejich zpěvák Mirek Hoffmann ji zpíval jako Co se bude dít. Existovalo i několik verzí Dívky ze severního kraje (Girl From The North Country), Fešáci hráli Pána s tamburinou, Dylana si broukli i Nezmaři, ale to už bylo v období, kdy Dylanův vliv slábl. Chvíli se s Dylanem oháněl i oficiálně organizovaný festival politické písně v Sokolově, ale protest songy byly kolem roku 1973 už hodně zastaralým zbožím a navíc se daly stále méně formovat podle stranické ideologie.
Dylanova sedmdesátá léta byla českému světu už příliš vzdálená. Jeho žánrové skoky byly zemi, která žila v izolaci od západní pop music, příliš cizí. Snad ještě album Slow Train Coming z roku 1979 zanechalo určité stopy v hudební komunitě. Hlavně díky písni Muž dal jména zvířatům, kterou zpíval s velkým šarmem Petr Spálený. Ale přesto v průběhu sedmdesátých let vyrostl snad nejlepší domácí interpret klasických Dylanových písní, Petr Kalandra. Jeho provedení na věky definovalo českou tvář základních Dylanových písní, mezi nimiž vyniká Solnej sloup (Like A Rolling Stone) a Nebeská brána (Knockin' On Heaven's Door). Je zvláštní, že k většině z nich napsal kongeniální český text někdo jiný. Ale to nepřekvapí. Tam, kde je Bob Dylan, se vždycky najde spousta záhad a tajemství.