Ústava mění Evropskou unii v koncert velmocí
Je Smlouva o Ústavě EU skutečně zásadním přelomem v procesu evropského sjednocování? Integrační vlak bezesporu pokračuje v dráze lemované zastávkami Maastricht - Amsterodam - Nice, na níž se stále a kontinuálně posiluje nadnárodní složka EU a naopak oslabuje složka mezivládní.
Evropská unie jako stát
Tento posun je v návrhu smlouvy zosobněn povýšením principu hlasování kvalifikovanou většinou na univerzální rozhodovací princip (byť s výjimkami), rozšířením oblasti sdílených pravomocí (výčet oblastí, kde členský stát může konat pouze, pokud nekoná sama EU) nebo výraznou "komunitarizací" dosavadního třetího pilíře EU, tedy oblasti justice a vnitra. Také evropské orgány, jako je Evropská komise nebo Evropský parlament, jsou v návrhu smlouvy posíleny.
Nejde však o pouhé prodloužení zmíněné dráhy. K posunu - dalo by se dokonce říci k předělu - dochází také v oblasti pojmové a symbolické, což rozhodně nelze podceňovat. Explicitní udělení právní subjektivity Evropské unii mohou jeho zastánci obhajovat tím, že se zde pouze de iure konstatuje to, co již platí de facto, a budou mít pravdu. Nic to však nemění na tom, že takto EU získává jeden ze základních atributů skutečného státu.
Stejně tak použití termínu ústava v názvu dokumentu implikuje, že něco jako stát má vzniknout. Tento termín, jakkoliv se lze přít o jeho přesnou definici, byl v politice vždy vyhrazen pro základní zákon státu.
Vznik funkce prezidenta (který ve skutečnosti žádným prezidentem není, pouze předsedá Evropské radě) a ministra zahraničí (který také není ministrem, nýbrž jedním z členů Evropské komise) opatřuje unii dalšími formálními atributy skutečného státu.
Z uvedeného je zřejmé, že minimálně pro část spolutvůrců evropské integrace je jejím ideálním a také cílovým stavem určitá forma evropského státu - ať už více či méně centralizovaného nebo více či méně federalizovaného -- s plnohodnotnými ústavními orgány.
Evropský lid neexistuje
Pro větší hodnověrnost se zdůrazňuje "přímá" legitimita EU, odvozená od jejích občanů (občanství je také zakotveno ve smlouvě). Implicitně se zde předpokládá existence evropského politického národa či lidu schopného přímo, nezprostředkovaně vyjadřovat své zájmy.
Konečně vedle údajného evropského národa jako nositele suverenity je třeba Evropě vytvořit samonosný obsah. Nejčastěji se v této souvislosti hovoří o lidských (občanských) právech jako základu, na němž je Evropa postavena. Jedinečnou evropskou hodnotou má být sociální stát. Zejména v poslední době nabývá vrchu také snaha interpretovat Evropu jako protipól Spojených států.
Kdo cítí své evropanství
Se všemi těmito definičními jevy předpokládaného společného evropského státu můžeme více či méně úspěšně polemizovat. Především existence evropského národa se zdá být velkou fikcí, protože k němu nejsou splněny základní předpoklady: společný komunikační prostředek (jazyk), spojující historická zkušenost, společně utvářený typ demokracie a z něj pramenící politická kultura, vnitřně procítěná společná identita.
Ve skutečnosti je reprezentantem tohoto "evropského národa" relativně úzká vrstva, skládající se z politiků a státní administrativy, top manažerů a byznysmenů, části intelektuálních, akademických a vzdělaneckých elit a těch, které Robert Reich nazývá "symbolickými analytiky". Tato vrstva své evropanství zřejmě skutečně prociťuje a domnívá se, že tak smýšlí i zbývající výrazná většina obyvatel členských států EU.
Práva nejen evropská
Stejně tak lidská (občanská) práva nepatří dávno jen Evropě (přestože v ní vznikla), proto nemohou být považována za její výlučnou charakteristiku. Dnes se spíše celý koncept lidských práv v Evropě smrskl na prosazování práv třetí generace, tedy kolektivních hospodářských a sociálních nároků, které tvoří základ dalšího evropského "specifika" - sociálního státu.
Stroj na přerozdělování
Ten se však pro změnu transformoval z nástroje institucionalizované solidarity na pouhý stroj pro přerozdělování stále většího množství veřejných prostředků stále většímu množství zájmových skupin. I osvícenější část evropské levice uznává, že reforma a alespoň částečné odbourání tohoto modelu jsou z mnoha důvodů, v neposlední řadě i demografických, naprosto nezbytné.
A Evropa jako protipól Ameriky? Ať už tato představa pramení z idealistického pacifismu a multilateralismu nebo naopak z mocenských choutek a komplexů některých evropských velmocí, je to pouze cesta ke zbezvýznamnění Evropy a k politice appeasementu vůči mnoha nedemokratickým režimům třetího světa. K soužití a partnerství s Amerikou jsme odsouzeni, ať se to komu líbí, či ne.
Tato polemika s předpokládanými charakteristikami ideálního evropského státu je ovšem zjednodušující. Právě proto, že žádné ideální předpoklady neexistují, nejde jen o konstrukci něčeho jako stát. Jde také o to, kdo v ní bude mít rozhodující vliv.
Vzniká "unie v unii"
Vlivovými nástroji, umožňujícími získat náskok ve výstavbě takového státu, je zavedení principu posílené a strukturované spolupráce do smlouvy o ústavě. Oba tyto principy umožní vznik "unie v unii", tedy vytvoření jakéhosi tvrdého, gravitačního jádra, které se bude stále hlouběji politicky a ekonomicky integrovat a svou silou bude postupně nasávat své bližší i vzdálenější okolí.
Netřeba snad dodávat, že na vzniku takového jádra mají zájem zejména Německo s Francií (ale i některé další evropské mocnosti), které si tak chtějí udržet svůj rozhodující vliv i uvnitř rozšířené EU a vytvořit předpoklady pro uchování tohoto vlivu i během případného dalšího prohlubování EU.
Zvýhodnění malých končí
Dalším vlivovým nástrojem, prosazovaným těmito státy, je úplné odstranění degresívního principu z Evropské rady, díky němuž byly doposud menší státy zvýhodněny vůči velkým co do své hlasovací váhy v tomto orgánu.
Toto opatření je navíc půvabně a lišácky zdůvodňováno právě argumentem o evropském národě - když jsme přece všichni občany jedné Evropy, proč by měl být některý národ (třeba Češi) zvýhodněn při hlasování proti jinému národu (třeba Němcům) jen proto, že je menší. Ve skutečnosti se zde hraje o to, aby uvnitř "evropského státu" zněl nejsilnějším tónem "koncert velmocí".
Jistě, takové uspořádání Evropy, které naznačuje smlouva o ústavě, je možné a představitelné. Je možné, ba velmi pravděpodobné, že bude ústava sjednána, podepsána, ratifikována a že vstoupí v platnost. Vážnou otázkou je, zda stojí na reálných základech, směřuje k realizovatelným cílům a zda skutečně přinese efektivnější a demokratičtější Evropu, jak slibuje.
Rovnější mezi rovnými
O tom všem lze mít závažné pochybnosti, které by neměly být ani zesměšňovány, ani karikovány, jak se to zhusta děje. Sepisováním podobných dokumentů v EU neklesne ani vysoká nezaměstnanost, ani se nezvýší nevalný ekonomický růst. Naopak se lze obávat toho, že prohlubování integrace může sloužit jako účinná zbraň pro ty, kteří si nepřejí zpružnit pracovní trh, omezit přerozdělovací procesy nebo redukovat přebujelou komunitární legislativu.
Heslo "více Evropy" - a navíc takové Evropy, v níž si někteří budou zcela zjevně rovnější než jiní - tak rozhodně nemůže být univerzálním řešením na současné problémy evropských zemí.
Autor je poslancem
a místopředsedou ODS
