Nebezpečí ve světě chápou Evropa a USA odlišně
/Od našeho spolupracovníka/
Schopnost jednat tváří v tvář novým hrozbám teroristických skupin, které mohou zbraněmi hromadného ničení ohrožovat Evropu i Ameriku, měl prověřit seminář ministrů obrany zemí NATO minulý týden v Colorado Springs. Obě strany Atlantiku chtějí překonat vážnou iráckou roztržku. USA i země EU disponují strategickými dokumenty, které by jim měly rozhodování v podobných situacích usnadnit.
Vysoký představitel EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku předložil státníkům unie návrh Evropské bezpečnostní strategie. Podobný dokument EU výrazně postrádala během 90. let, kdy se rozhořel konflikt v bývalé Jugoslávii, i na přelomu let 2002/2003, kdy eskalovala irácká krize. Evropané a Američané mohou nyní porovnat, nakolik se podobají či liší jejich strategické dokumenty.
Shodné pohledy
Na první pohled se velmi sblížil pohled Evropy a Ameriky na jejich hlavní cíle ve světě a nejvážnější hrozby, jimž musí čelit. Tato povzbuzující shoda se týká mezinárodního terorismu, šíření zbraní hromadného ničení a problematických států. V chápání americké vlády jde především o tzv. zlotřilé státy (Írán, KLDR a saddámovský Irák), zatímco unie se soustřeďuje na kolabující státy propojené často s mezinárodním organizovaným zločinem. Zdálo by se tedy, že Solana svým dokumentem vykročil vstřícně směrem k USA, aby získal opět americkou důvěru a zájem na pokračující transatlantické bezpečnostní spolupráci.
Nicméně důležité rozdíly stále přetrvávají a jejich překlenutí nebude lehké. EU i nadále zdůrazňuje dlouhodobé globální hrozby nevojenského charakteru, které Bushova vláda buď zlehčuje, či přímo odmítá - patří sem například globální změna klimatu. Evropská bezpečnostní strategie se ovšem především významně liší, pokud jde o konkrétní kroky, jak se s výše uvedenými hrozbami vypořádat.
Rozdíly ve strategii
Američané kladou ve strategii předsunuté obrany hlavní důraz na vojenské prostředky a schopnost preventivních úderů.
Unie dává i nadále přednost politice rozšiřování zóny stability za použití nevojenských prostředků, obnovy rozvrácených zemí či podpory ekonomických reforem. Pouze ve velmi specifických a řídkých případech by měla být EU ochotna použít i vojenskou sílu.
Druhým významným rozdílem evropského a amerického přístupu je pohled na mezinárodní normy a systém. Americká bezpečnostní strategie vychází z válečné logiky a na rozdíl od předešlých amerických vlád již nevidí výraznou hodnotu v normách mezinárodního systému, pokud by měly omezovat svobodu americké politiky. Hodnotu mají pouze vybrané mezinárodní smlouvy, jejichž plnění hodlají Spojené státy tvrdě vynucovat, a spolupráce se starými spojenci (NATO) či novými partnery (např. Rusko) na ad hoc základě.
Bezpečnostní strategie EU naproti tomu klade silný důraz na existenci mezinárodních norem a chce výrazně podporovat mezinárodní instituce jako prostředek "účinného multilateralismu". Také novou ochotu k intervenci vojenskými prostředky podmiňuje provázáním s principy Charty OSN.
Řada Američanů si ale tyto pasáže vysvětlila jako evropský souhlas s novou americkou koncepcí předstihujících úderů (pre-emptive strikes) a svým novým výkladem termínu prevence, který podle USA zahrnuje nyní vojenské údery i politické a ekonomické kroky. Američané budou obtížně přesvědčovat řadu evropských zemí o správnosti této změny, která v sobě nese také jednostrannou redefinici pojmu "bezprostřední ohrožení".
Nové vnímání bezpečnostních hrozeb tedy USA a EU vyzývá ke spolupráci, ale zmatení jazyků a pojmů vytvořené současnou americkou vládou ji rozhodně neulehčuje. V nejbližších letech se bude Amerika muset naučit naslouchat Evropě, porozumět jejím rozdílným přístupům a Evropa bude muset dokázat, že myslí svoji ambici globální zodpovědnosti vážně.
Autor pracuje v Ústavu mezinárodních vztahů
