Sázku na jistotu. Nic méně, ale především nic víc nemá smysl čekat od nového alba Sacred Love, pod kterým je podepsán zpěvák, kytarista a skladatel Sting. Rozkacenost mládí, které strávil v řadách punkových Police, ještě místy připomínají texty. Po hudební stránce však jde hlavně o opatrný akademismus. Příjemný, pestrý, poctivý, ale těžko překvapivý.
Tím lze vlastně lehce odpovědět na otázku, jak se čtyři roky, které uplynuly od vydání Stingova předposledního alba Brand New Day, odrazily v jeho tvorbě. Zkrátka - nezaznamenatelně.
Jedním dechem je ovšem třeba dodat, že Sting nikdy nepatřil k muzikantům, kteří by každou novou nahrávkou polemizovali s tou předchozí. Jako by mu vyhovovala image sportovně vyhlížejícího intelektuála, který skrze osvědčená schémata svých skladeb šíří mezi posluchači duchovní energii a pohodu. A občas popíchne kritikou kácení deštných pralesů, porušování lidských práv nebo - jako na Sacred Love - militaristické politiky nejmenované světové velmoci.
Rozhodně nemá jít o nemístnou ironii na adresu tohoto invenčního a sofistikovaného hudebníka s nesporně vytříbeným vkusem. Po poslechu Sacred Love se ovšem vedle Stingova vynoří ještě jiné jméno. Jméno Petera Gabriela.
Proč? Oba dva hudebníci se na svá poslední alba rozhodli v daleko širší míře než kdy v minulosti implantovat takzvanou world music. A vedle Gabrielova progresivního Up se Stingova novinka jeví jako ten méně nápadný, opatrnický a trochu zaražený sourozenec.
Míchání žánrů a svébytných kulturních projevů se hudební scénou šíří jako lavina. V případě Stinga pomyslné brouzdání po hudební mapě vyplývá z jeho zájmu o globální dění. Jako kdyby se pro svá karatelská sdělení snažil najít univerzální hudební jazyk srozumitelný všem.
Na Sacred Love se "multikulturnost" poprvé projeví ve druhé skladbě Send Your Love. Začátek v rytmu flamenco, s kytarou a temperamentními kastanětami, se přehoupne do novou evropskou tradicí poučených beatů. A drobné elektronické trylky se objevují také v dalších písních: Never Coming Home či Whenever I Say Your Name.
Právě druhá jmenovaná skladba je tak trochu důkazem Stingovy příslušnosti k současnému mainstreamu: jemná, omamná, plíživá melodie, jejíž kostru - jako větvoví v koruně stromu - tvoří splétaný a zase rozplétaný duet Stinga a hostující zpěvačky Mary J. Bligeové. Sting reprezentuje tu mužskou, přímočarou, drsnější linii, Bligeová si do omrzení pohrává se svým sytým "ječákem", formovaným během gospelových produkcí.
Sacred Love dále obsahuje takřka trip-hopové loopy (Forget About The Future), sitár (opravdu podmanivá skladba Book Of My Life), turecký klarinet, široké spektrum perkusních nástrojů... Album má skutečně mnoho chutí a barev.
Tou ústřední - a občas vše přebíjející - esencí zůstává Sting sám. Skladby v délce kolem pěti minut spolehlivě zaplňuje svými texty. Ty mají stejně blízko k jednoduché romantice jako ke složitým jazykovým konstrukcím, z nichž podprahově čiší pocit nespokojenosti se stavem věcí lidských.
Jakkoliv může mít Sting pravdu ("Možná bys mohl vyhrát tuhle válku/ale spokojíš se pak s mírem? - v protiválečné This War), jeho apelativní, mentorské vystupování je místy těžko snesitelné. Ale především: Mohou kvůli němu zaniknout i ty něžné podtóny, které mají souvislost s názvem alba. Posvátná láska...
Sting: Sacred Love, Universal Music 2003, 58 minut