Spotřební daň jako trest za závislost
Poslanecká sněmovna nedávno odhlasovala zvýšení spotřebních daní. Vláda tak sáhla po nejobvyklejším a nejsnazším řešení jak ulevit přetížené státní pokladně. Zdanění spotřeby "bolí" daleko méně než zdanění příjmů. Spotřební daně se navíc celkem snadno vybírají a příjmy z nich jsou snadno odhadnutelné. Podobný postup je obvyklý i jinde ve světě.
Spotřební daně jsou velmi chytře uvaleny na zboží s neelastickou poptávkou - dojde-li ke zvýšení ceny, dojde jen k nepatrnému snížení poptávky, ale příjmy státní pokladny vzrostou. S jistou mírou zobecnění lze říci, že stát těží ze závislostí - nejen tabák i alkohol jsou látky návykové, i závislost ekonomiky na ropě je nesporná.
Jako důvod pro zavedení spotřebních daní bývá také uváděna snaha o narovnání ekonomické efektivnosti. Daň se primárně uvaluje na výrobky, jejichž koncová cena neodráží celospolečenské náklady spotřeby těchto statků, jako jsou náklady na zdravotní péči, léčbu závislostí či škody na životním prostředí... Nutno dodat, že přesně kvantifikovat tyto náklady je velmi obtížné a že finální cena zboží zatíženého daní v praxi stejně neodpovídá společenským nákladům jeho spotřeby.
Studie z rozvojových i rozvinutých zemí trvale dokazují, že existuje statisticky významná negativní závislost mezi spotřebou a reálnou cenou. Zvýšení ceny tedy může omezit spotřebu. Toto omezení je logicky silnější v zemích rozvojových, kde je obyvatelstvo chudší, a tedy i citlivější na změny cen. Výzkumy ve vyspělých zemích také ukázaly, že na změny cen jsou citlivější mladší a chudší lidé.
Vyšší cena tedy může tyto skupiny od konzumace odradit spíše než ostatní obyvatelstvo. U spotřeby tabáku bylo zjištěno, že ve vyspělých zemích zvýšení ceny zboží o jedno procento způsobí změnu poptávky v rozmezí poklesu o půl procenta až po nárůst o čtvrt procenta. Jak je vidět, poptávka tedy může růst i při zvyšování cen. U rozvojových zemí ovšem dochází při zdražení k poklesu spotřeby vždy.
Vládu však ani tak nemusí zajímat dopad na spotřebu (a pro tu českou v tuto chvíli rozhodně není žádoucí její razantní pokles), jako spíše růst daňových příjmů. Teoreticky může vláda zvyšovat daň tak dlouho, dokud ji bude zvyšování daně přinášet vyšší daňový výnos. Lze předpokládat, že pokud bude sazba daně příliš vysoká, její další zvýšení může spotřebu natolik omezit, že daňové příjmy celkově poklesnou.
U spotřebních daní je takový vývoj jen málo pravděpodobný. Zvýšení spotřebních daní vládu skoro nic nestojí a výsledky jsou téměř okamžité. Zkušenosti vyspělých zemí ukazují, že vláda může zvyšovat sazbu spotřební daně velmi dlouho, aniž by se musela obávat poklesu příjmů. Zvýšení cen ovlivní chování zejména nízkopříjmových skupin. Lidé, kteří mají hlouběji do kapsy, spíše omezí spotřebu (třeba v případě benzínu), nebo vyhledají cenově výhodnější alternativu.
Proti zvyšování spotřebních daní neobstojí ani argument, který tvrdí, že vysoké zdanění (zejména alkoholu a tabáku) vytváří podhoubí pro daňové úniky a pašování, čímž se příjmy státu snižují. To by znamenalo, že zvyšování spotřebních daní vede k nárůstu těchto nezákonných aktivit. Studie Evropského parlamentu, která se zabývala přeshraničním pašováním v EU, to nepotvrdila. Naopak. V severských zemích s vysokými cenami a daněmi byl zjištěn minimální objem pašování, zatímco ve středomořských zemích s relativně nízkými cenami i daněmi je pašování poměrně běžnou záležitostí. Pašování tak spíše souvisí s korupčním prostředím v zemi, které narušuje správné fungování vládních institucí a pašerákům usnadňuje činnost.
Přeshraniční nákupy mohou být specifickým problémem, zejména pak v rámci Evropské unie. Například Velká Británie má mnohem vyšší sazby spotřebních daní na alkohol než sousední Francie. Po zavedení vnitřního trhu EU v roce 1992 začalo mnoho Britů nakupovat levnější alkohol ve Francii. Jen díky přeshraničním nákupům přišla Británie v roce 1998 na daních z alkoholu o zhruba 290 miliónů liber. Snížení spotřební daně by tak jistě snížilo objem britských nákupů alkoholu ve Francii, ale velmi pravděpodobně také příjmy britského státního rozpočtu. Tento efekt by však mohl být silnější u nových členských zemí, zejména v geograficky blízkých zemích s rozdílnými sazbami spotřební daně. Z těchto důvodů jsou pochopitelné aktivity EU, která se snaží o jisté sblížení sazeb spotřebních daní.
A je tu i hledisko etické. Zvýšení cen nejvíce postihuje nízkopříjmové skupiny venkovských obyvatel. Rodina s podprůměrnými příjmy, která žije v obci se špatnou dopravní obslužností, je do značné míry závislá na dopravě vlastním vozem. Pokud aspoň jedna osoba z rodiny kouří a pravidelně popíjí pivo či jiný alkohol, může zvýšení spotřebních daní představovat nepěkný zásah do rodinného rozpočtu.
Otázka, zda by aspoň část příjmů ze spotřebních daní neměla být účelově vázána na preventivní, sociální a ekologické projekty a aktivity, stojí minimálně za diskusi.
Autor je studentem
Vysoké školy ekonomické v Praze
