Bony zanikly. Džíny přežily, ale pro Tuzex to byl smrtící úder

Bony zanikly. Džíny přežily, ale pro Tuzex to byl smrtící úder

30. ČERVEN 1992
Když se v Tuzexu začalo platit korunami, byl to pokus, jak zachránit firmu, která ztrácela smysl kvůli ekonomickým a politickým změnám po listopadu 1989.
Počátkem devadesátých let totiž na pulty běžných prodejen začalo proudit spotřební zboží, které do té doby bylo v omezené míře k dostání právě jen v Tuzexu - za cizí měny nebo bony. Otevřely se hranice a lidé vyráželi za nákupy do sousedního Německa a Rakouska.
Tuzex začal mít po třech desítkách let existence problémy. Vznikl v roce 1957 jako podnik zahraničního obchodu. Prodával hlavně zahraniční i tuzemské zboží v drobném a brzy se stal populární. Měl k tomu veškeré předpoklady. Na dlouhou dobu to bylo prakticky jediné místo, kde byla k dostání západní spotřební elektronika, oblečení, kosmetika, jídlo.
"Jeden čas byla naše mužská mládež přímo zamořena touhou míti takzvané texasky. V podstatě je to oblek amerických dělníků, doplňuji - pracovní. Dokonce byly prodávány i v Tuzexu a naši mladí byli ochotni za ně zaplatit 45 tuzexových korun a stát dlouhé fronty," píše se v Kronice města Modřan z let 1965 - 1966.
Zároveň byly prodejny Tuzex jediným místem, kde mohli utrácet své výplaty českoslovenští občané, kteří za práci v zahraničí dostávali zaplaceno cizí měnou. Tu potom měli podle platných zákonů povinně směnit za tuzexové poukázky.

Tuzex přinesl první platební karty

Kvůli tuzexovým obchodům a kontům byly vydány i první platební karty v historii Československa. Stalo se tak v roce 1988, kdy Živnostenská banka vydala takzvané dispoziční karty k tuzexovým účtům. Sloužily k bezhotovostnímu placení v prodejnách Tuzex a k výběru odběrních poukazů Tuzexu na pobočkách tehdejší Státní banky československé a ČSOB.
Ve stejném roce se v Tuzexu prodalo zboží za 250 miliónů dolarů. "Dvě třetiny z prodaných výrobků byly z dovozu, převážně z nesocialistických států, třetina pocházela z exportních programů československých výrobců. Loni bylo ve 170 prodejnách Tuzexu v celé ČSSR prodáno na 60 tisíc televizorů, 30 tisíc videorekordérů a přehrávačů a 10 tisíc osobních počítačů," uvedla ČTK ve své zprávě v dubnu 1989.
Tuzex však neřešil pouze nedostatek spotřebního zboží v běžné obchodní síti a nebyl místem, kde ekonomika socialistického Československa získávala malou část dolarů, marek, franků a dalších nedostatkových platidel.
Tuzex a především to, co souviselo se získáváním bonů, se stal i tématem rozpravy poslanců České národní rady. V červnu 1988 se poslankyně Olga Škarydková pozastavila nad tím, jaký mají prodejny Tuzex vliv na děti i mládež. "Víme všichni, že zahraniční měnu, převedenou na tuzexové poukázky, lze v podstatě získat dvěma způsoby: prací v zahraničí nebo nákupem na černém trhu. Zatímco je nereálné, aby všichni občané naší republiky pracovali v zahraničí, je bohužel reálné tyto poukázky koupit - i přes určité riziko - od veksláků, což se také děje s velkým ziskem pro zprostředkovatele. Není jistě málo rodičů, kteří tento nezákonný způsob volí, aby oblékli své děti již ve školce do zboží nakoupeného v Tuzexu. Nevím, zda se již někdo zabýval tím, jaký vliv a dopad takovéto nerovnosti mají na výchovu těch nejmenších i na třídění společenských postojů," uvedla poslankyně Škarydková na schůzi tehdejšího nejvyššího českého zákonodárného orgánu.
Narážela tím na fenomén, který se rozmohl zejména v osmdesátých letech - na "veksláctví". Vekslák byl podle slovníku z doby komunismu člověk, který měnil za koruny valuty nebo bony, které si opatřoval načerno. Žil z rozdílu kursu a lze ho řadit mezi šmelináře, jakých bylo za socialismu mnoho druhů. Pro mnoho řadových občanů byl vekslák jediná možnost, jak si koupit valuty nebo bony. Proto také všechny tehdejší prodejny Tuzexu byly v obležení převážně mužů, kteří zastavovali koupěchtivé kolemjdoucí s otázkou: "Bony, chceš bony?"

Na veksláky byli krátcí

Proti vekslákům jen s malým úspěchem zasahovala tehdejší státní moc. Na neúspěch tohoto boje upozornila v říjnu 1987 další poslankyně ČNR Mária Koudelová: "Pomalu každý měsíc můžeme číst v černé kronice, kolik lidí se nezákonnou koupí a prodejem valut a tuzexových poukázek v naší společnosti obohacuje - jsou-li vůbec přistiženi. Přitom jde o statisícové částky." Poslankyně se zamyslela nad samotnou podstatou existence Tuzexu. "Kompetentní orgány by se měly s plnou odpovědností zamyslet nad oprávněností těchto přednostních prodejen v socialistické společnosti i nad tím, kolik morálních škod ve výchově mládeže způsobují," doporučila v roce 1987.
Tuzex však hned nezanikl. Podobné prodejny prosperovaly i jinde. Na Kubě ostatně dodnes existují obchody řetězce Tiandas Panamericana, kde lze za dolary nebo konvertibilní pesa (obdoba bonů) dostat předražené západní zboží.
A Tuzex? Jen o pár let přežil zrušení bonu v červnu 1992. Nenaplnily se sny jeho tehdejších představitelů. "Doufáme, že prodej v korunách k nám přivede širší okruh zákazníků. Exkluzivitu, pokud jde o kvalitu zboží, a tudíž i cenu, si chceme zachovat," uvedl před jedenácti lety vedoucí Tuzexu v Brně Zdeněk Krejčiřík.
A tak je nyní kupónově privatizovaný Tuzex v likvidaci. Nabídky na prodej jeho akcií zůstávají už dlouho bez odezvy. Jen na trhu s bankovkami se tu a tam objeví sběratel, který shání staré bony. Ovšem v jiném kursu, než jaký nabízeli veksláci.