Peroutkovy rozhlasové promluvy z exilu vycházejí knižně

Nejpozoruhodnější, nejdojemnější, nejpůvodnější. Těmito nadšenými přívlastky kdysi Jiří Voskovec vydělil z celkové sumy díla Ferdinanda Peroutky jeho rozhlasové komentáře, psané od 50. do 70. let pro Svobodnou Evropu. Jejich knižní výbor zařadilo do svého edičního plánu pražské nakladatelství Argo.
Publikace nazvaná Mluví k vám Ferdinand Peroutka bude mít celkem tři knihy - první, s komentáři odvysílanými od května 1951 do prosince 1959, je už na pultech knihkupectví. S posledním svazkem doplní soubor také záznam Peroutkova hlasu na kompaktním disku.
Obsáhlý soubor rozhlasových komentářů navazuje na několik výborů Peroutkovy publicistiky, které v tuzemsku vyšly během devadesátých let. Editorka Zuzana Fialová vybírala především ty texty, které čtenář nemohl číst jinde. Ovšem i tak musela nutně redukovat. "Rozsah představuje zhruba jednu třetinu všech příspěvků," píše na okraj prvního svazku, "výběr se nezaměřuje na žádnou tematickou oblast, naopak se snaží ukázat co možná nejvěrněji, čemu všemu autor věnoval pozornost a k čemu všemu se vyjadřoval."
Doslovem Ferdinand Peroutka - neznámý známý do prvního svazku přispěl historik Jiří Pernes. Zařadil v něm publicistovu rozhlasovou kapitolu do kontextu jeho života i doby.

Týdenní hlídka

Se vznikem československého oddělení Rádia Svobodná Evropa na sebe Peroutka vzal úvazek promlouvat týden co týden k aktuálním událostem. Navázal tak na vlastní tradici své "kulturněpolitické kroniky", jak říkal jeho přítel Jiří Voskovec, "té typicky stručné, nabité, jasné depeše pro lidi o lidech a jejich světě", kterou ve stejném rytmu vytvářel od dvacátých let na stránkách periodik, jež redigoval (Přítomnost, Dnešek).
"Rád přirovnával novou rozhlasovou stanici k časopisu vydávanému vzduchem," vzpomíná Miroslav Kohák, který byl jedním z ředitelů Svobodné Evropy.
Z Peroutkových zápisků i ze vzpomínek jeho ženy a jeho přátel vysvítá, že to nebyla vždy práce snadná. "K psaní, k činnosti člověk potřebuje trochu pevné půdy pod nohama," napsal si například do deníku v říjnu 1953, kdy se u něho projevila "zřetelná nechuť k psaní".
Vliv tu jistě měla i vzdálenost od domova. "Rozhlasový projev nebyl už souboj, jako bývaly úvodníky před pučem," poznamenává na okraj Peroutkových promluv jeho spolupracovník ze Svobodné Evropy Václav Holešovský.
Z mnoha důvodů, mimo jiné i existenčních, však Peroutka v psaní "talků", řečeno profesním slovníkem Svobodné Evropy, pokračoval i po odchodu na penzi v roce 1961. Jen rytmus časem zvolnil - nepřispíval týdně, ale za čtrnáct dnů.

Praktický úkol

Peroutkovy rozhlasové komentáře jsou především dokumentem doby, dokladem výrazného občanského a lidského postoje. Jiří Pernes v doslovu ke knize upozorňuje sice na pár momentů, kdy publicista "sděloval posluchačům spíš svá přání než objektivní realitu". Nicméně Peroutka si byl velmi dobře vědom váhy slov. V úvodu ke komentáři z 10. prosince 1956 například přiznává: "Několiksetkrát jsem odtud již mluvil k domovu - nikdy bez trémy. Buďto ti, kdo poslouchají, nevěří, a pak mluvím do prázdna, nebo věří, a pak každé slovo třeba vážit na vážkách." A dodává: "Náš úkol zde není básnický, nýbrž praktický."
Ovšem styl Peroutkových promluv nezapře, že autor měl i literární ambice. "Peroutkova čeština je jeho čeština," polemizoval kdysi spisovatel a exilový vydavatel Josef Škvorecký s tvrzením, že "Peroutkovo čeština je nemoderní". Dobrý styl je vždy projekcí osobnosti, tvrdil. A doplňoval: "Ovšem, aby člověk mohl osobnost projektovat, musí nějakou mít. Ferdinand Peroutka ji měl ve vrchovaté míře." Také o tom kniha z Arga podává svědectví.