Přijímačky, které se letos konaly 14. dubna, s opravným termínem 15. května, jsou pro většinu dětí nepříjemným zážitkem. Celá výuka osmých a devátých tříd je podřízena tomuto jedinému cíli, děti přitom běžné chodí na speciální kursy z některých předmětů, absolvují i zkoušky nanečisto. A to se děje, i když počet žáků populačního ročníku patnáctiletých poklesl ze 180 tisíc před deseti lety na letošních 130 tisíc a do pěti let klesne ještě o dalších 40 tisíc. Dříve školy nestačily populační vlně a děti se pak dostaly pouze tam, kam nechtěly. Dnes by mělo být míst pro školáky dost, zprávy z regionů ukazují, že se také obvykle dostanou na střední školu, na kterou chtějí. Tak v čem je problém?
V každém okrese je několik desítek dětí, které letos neuspějí na gymnáziích a někde i na obchodních akademiích. Tyto školy si totiž chtějí vybírat, v tom vidí svou prestiž, a tak zkrátka nevezmou každého. Na ty, kdo neuspějí, pak velmi netrpělivě čekají odborné školy a učiliště, kterým se tak podaří udržet v provozu některé třídy, které by musely zavřít. Samozřejmě existují v každém okrese desítky, možná i stovky žáků, kteří těžké zkoušky na gymnázia ani nezkoušejí, a rovnou jdou do odborných škol.
Proč každý nemůže studovat školu, kterou si vybral? Místa je dost, výuka gymnázií je lacinější než učiliště, je nejlepší přípravou na vysokou školu a také obranou proti nezaměstnanosti.
To si uvědomují i na ministerstvu školství, a proto podporují takzvaná lycea. Vznikají vedle středních odborných škol, mají ovšem víc všeobecných předmětů (jazyků a humanitních věd), protože jejich hlavním úkolem je připravit na univerzitní studium technického směru. Prozatím ale nabídku příliš neovlivnily. Gymnázia tradičně přijímají čtvrtinu patnáctiletých a zbytek jde na odborné školy. Lycea loni přijala dvě procenta populačního ročníku.
Přitom by neznamenalo organizační problém, kdyby děti mohly nastoupit na školu, kterou si samy vyberou. O velké změny by totiž nešlo, v českém měřítku o pár tisíc žáků. Neobstojí ani námitka, že se na gymnázia pohrnou mnozí, kteří pak budou pod náporem učiva trpět. Lze totiž umožnit přechod z jedné školy na druhou během studia. Především dětem by prospělo, kdyby se osvobodily od stresu, učily se pokud možno, co je baví, a dostaly tak větší prostor hledat své povolání a životní cestu. Ještě by se ušetřilo na přijímacích zkouškách.
Jednou větou - dnes to nedává žádný smysl. Nepřehledný systém středního vzdělání je nepohodlný, neefektivní, odmítá zákazníky a vytváří umělý nedostatek, který pak zbytečně komplikovanými cestami řeší.
Český systém vychází z modelu středoevropského patriarchálního školství, jehož tvůrci dbali na to, aby každý absolvent obsadil vhodné místo v národní ekonomice a státní správě. Tak detailní státní dohled ale v moderní ekonomice selhává, a proto se v Německu, Rakousku, Slovinsku i Maďarsku už systém liberalizoval a výběr střední školy i přechod z jednoho typu na druhý umožňuje. Češi dosud drží tradici. Také podle ní je klíčový užitek žáků, nad ním ale stojí potřeba státu regulovat a rozdělovat mládež podle předem stanovených studijních cest.
Státu nikdo nebere odpovědnost za kvalitu výuky, vzdělání učitelů a financování škol. Není ale důvod, aby rozhodoval, kdo do těch škol má chodit.
Vzdát se regulace na trhu se středním vzděláním zatím nikdo z politiků vážně nenavrhuje, většina veřejnosti přitom regulaci přijímá jako samozřejmost. Jsou to podobné poměry jako na pracovním trhu, nebo na trhu s byty. Zvyk je ve školství natolik železnou košilí, že ani nedůstojný průběh letošních zkoušek nevzbudil velkou pozornost.