Svět knihy představil neznámé literární hvězdy
Ingo Schulze a Kateřina Grochola - dva v tuzemsku zatím neznámí autoři - patřili k hostům veletrhu Svět knihy, který včera vyvrcholil na pražském Výstavišti. Důvod? Knihy, jimiž oba uspěli v domácím prostředí, se dočkaly českého překladu.
Schulzeho Obyčejný storky, které čtenáři HN znají z ukázky otištěné před dvěma týdny v magazínu Víkend, uvedl na trh pražský Maťa v překladu Jany Zoubkové. Kniha vyšla v edici Cesta tam a zase zpátky, což samo o sobě je znamení kvality. Ocitla se v sousedství kultovních knih Irwina Welshe, Kena Keseyho či Williama Burroughse.
Román Kateřiny Grocholy (její jméno počeštil vydavatel) pro nakladatelství Academia přeložila zkušená Helena Stachová.
Hrdinka polské autorky je přirovnávána k populární Bridget Jonesové. Také Schulzeho styl bývá srovnáván se stylem jeho generačních souputníků z Británie (Welsh a spol.) Oba autoři jsou však sami o sobě dost osobití, že se obejdou bez berliček přirovnání.
Dějiny z hlediska provincie
Drážďanský rodák, někdejší dramaturg a novinář Ingo Schulze, začal psát už v polovině 90. let. Do své první knihy - 33 okamžiků štěstí - shrnul prožitky z půlročního pobytu v Petrohradu. Vliv na něho měla ruská klasika, přesněji autoři, kteří rádi prolínali realitu se snem: Gogol, Bulgakov, Charms.
"Schulze říká, že se nechává rád inspirovat: stačí mu prý jedna zajímavá věta, která ho chytne, a kolem ní je schopen vystavět celý příběh," objasňuje v doslovu k českému vydání znalec německé literární a kulturní scény Jaroslav Rudiš.
V druhé knize ovšem už Schulzeho inspirace byla jiná, anglosaské provenience. Ostatně i název knihy - Simple Storys - odkazuje k aktuálnímu vlivu angličtiny na další jazyky. (Autor si ovšem přeje, aby se "storys" četlo pěkně po německu: "štorys".)
Když psal Obyčejný storky, měl prý Schulze vedle počítače hlavně povídky amerického autora Raymonda Carvera. Vždy si kousek přečetl, než se pustil do vlastní práce.
"Styl beru jen jako otázku volby," říká o tomto stylu práce v doslovu k českému vydání. "Samozřejmě, že jsem se sám sebe ptal, proč píšu o bývalém východním Německu formou carverovských mikropovídek. Myslím, že jejich tempo dobře zachycuje tu překotnou dobu přeměn."
A přeměny jsou opravdu hlavním tématem Obyčejných storek. Přesněji řečeno: historické přeměny Německa počátku 90. let versus životy drobných lidí na východoněmeckém území.
Kniha je opět skládankou drobných příběhů. I když jejich hrdiny jsou spíše ti, které historie "převálcovala", není to čtení ani zatrpklé ani nostalgické.
V roce 1998 se kniha stala celoněmeckým bestsellerem. Chválou nešetřil ani respektovaný týdeník Der Spiegel: "Ingo Schulze napsal dlouho očekávaný román o sjednoceném Německu."
Osudy drobných lidí z malého provinčního města ovšem nesou poselství, které je srozumitelné i bez znalosti dějinných reálií. "Měla bych vstát a dělat něco užitečného. Ale nevím, kde začít," říká jedna z postav. Není to ale zdaleka jen její životní pocit.
Polská Bridget?
Jemná ironie prostupuje také knihu polské autorky Kateřiny Grocholy Už nikdy! (v originále Nigdy v zyciu!). Předloni se stala polským bestsellerem, který nákladem 80 tisíc vstoupil do konkurence s Harry Potterem a Bridget Jonesovou. Snad právě toto sousedství svádělo některé publicisty ke srovnávání.
Ovšem sedmatřicetiletá Judita, hlavní postava Už nikdy!, má k Jonesové daleko. Neváží se každý den, nepočítá vykouřené cigarety, nebilancuje příjem a výdej kalorií. Má jiné problémy. Sama se stará o dospívající dceru.
Autorka (ročník 1957) se ovšem nezříká jakéhokoli srovnání. "Myslím, že jsme si všechny podobné. V každé z nás vězí tužby, k nimž se nerady přiznáváme. I touha po velké romantické lásce a princi na bílém koni," tak shrnuje ženský pohled na svět.
Sama prošla různými zaměstnáními: uklízela, pracovala v celním skladu, byla korektorkou, leštila diamanty u londýnského zlatníka. Strávila tři roky v Lybii, kam doprovázela manžela, s nímž se po později rozešla.
Velký úspěch Už nikdy! byl předznamenán dobrým přijetím jejích předchozích prací, zejména divadelních a televizních her. Kritika románu jí vytkla, že polskou realitu líčí poněkud na růžovo. Zároveň ovšem ocenila inteligentní humor, barvitý jazyk, schopnost odstupu.
Loni kniha získala druhé pokračování (Serce na temblaku). Nevedlo se mu o nic hůře než první části. Společně s reedicí Nikdy v životě! a s novým vydáním povídek Žádost o lásku dosáhlo nákladu 320 tisíc výtisků. Grochola tak byla po Tolkienovi, Rowlingové a papeži Janu Pavlu II. čtvrtým nejúspěšnějším autorem polského trhu roku 2002.
Ještě letos by se měl na pultech polských knihkupectví objevit další román Grocholy. Vznikne tak série s názvem Žáby a andělé. A vypráví? "O problémech s dětmi. O lásce. O kočkách, psech a přátelství. No a pochopitelně o vztazích mezi muži a ženami," objasnila autorka v jednom z rozhovorů.
n Cenu Miroslava Ivanova v oblasti literatury faktu si z veletrhu Svět knihy odnesl Adolf Branald za knihu Převleky mého města. Věnuje se v ní proměnám pražské čtvrti Spořilov.
[*] Nomovu africkou cenu, jež byla u příležitosti knižního veletrhu předána v Praze, obdržel egyptský spisovatel Hamdi Sakkut. Ten je autorem rozsáhlého díla o dějinách arabského románu.
[*] Za nejlepší loňský titul v žánru fantasy byla vyhlášena kniha Philipa K. Dicka s názvem To je wub, kapitáne! V kategorii horor zvítězila kniha H. P. Lovecrafta V horách šílenství.
[*] Skřipec - anticena Obce překladatelů za nejhorší překlad - byla přiřknuta spisovatelce Ivě Pekárkové. Ta se v převodu knihy Stephena Kinga O psaní nevyhnula faktickým chybám z oblasti literární teorie i gramatické terminologie.
