Nezaměstnanost poklesla, ale zůstala nad desetiprocentní hranicí. Snižuje se o něco pomaleji než v posledních letech - to se nedá popřít. Tím se také nedá popřít vážný problém, který se z trhu práce nedaří odstranit. Je to dlouhodobá nezaměstnanost.
Lidé, kteří nepracují déle než rok, tvoří více než polovinu nezaměstnaných. Již třetí rok to tvrdí dotazníková šetření Českého statistického úřadu, naposledy z loňského čtvrtého čtvrtletí. Přitom v zemích Evropské unie tvoří dlouhodobě nezaměstnaní jen třetinu lidí bez práce.
Přesně popsat tyto skupiny ale není snadné. Neexistují podrobné studie, o koho se vlastně jedná. Podle statistických dotazníků je dlouhodobě nezaměstnaných 150 tisíc a jejich počet spíše klesá.
Taková zpráva by mohla potěšit, protože i při rostoucí obecné nezaměstnanosti by se snižoval počet těch opravdu fatálně postižených. Na oslavy ale není čas. Z údajů pracovních úřadů vyplývá něco jiného - dlouhodobě nezaměstnaných přibývá stejně jako všech ostatních lidí bez práce.
Daniel Münich z institutu CERGE soudí, že mnozí lidé nechtějí v dotaznících přiznat stav, který považují za své selhání, na pracovní úřady ale chodí, protože jinak by nedostali sociální dávky. Méně vstřícní jsou k nezaměstnaným úředníci Ministerstva práce a sociálních věcí, kteří mají za to, že lidé berou sociální dávky, přitom ale pracují načerno. V obou případech se mluví o dalším stotisíci lidí dlouhodobě bez práce.
Jedni se mohou za nezaměstnanost stydět, druzí si mohou zvyknout a po straně přivydělávat. Jak upozorňuje Božena Buchtová z Masarykovy univerzity, pro všechny znamená konec zaměstnání šok podobný zprávě, že dostali "nevyléčitelnou nemoc".
Někteří svým stavem trpí více, především prý muži od třiceti do padesáti let, kteří živí rodinu. Ti práci hledají vší silou. Pokud ji nenajdou, nakonec se přizpůsobí a kromě toho, že jsou klienty sociálního úřadu, příležitostně navštěvují zastavárny a černé trhy práce. Brněnská socioložka upozorňuje, že takoví lidé se už na běžný trh práce těžko vrátí a vytvářejí zvláštní marginalizovanou skupinu.
Podle Daniela Münicha hrozí dlouhodobá nezaměstnanost nejvíc lidem bez vzdělání, kteří pracovali v těžkém průmyslu. Příčinou vysokého počtu dlouhodobě nezaměstnaných však nejsou jen nedostatky ve vzdělání. Problém je ve strnulém trhu práce, který nedokáže využít "rezervní armády" ani v dobách konjunktury, ani když začínají sezónní práce. Přijít o práci tedy opravdu může být traumatické, protože místo startu nové kariéry často končí vyloučením z dosavadního sociálního prostředí.
Když se největšímu problému, který trápí pracovní trh, přece jen začali věnovat vědci, není vše ztraceno. Pojmenovat problém znamená první krok k řešení.
Následovat ale musí srozumitelný program, který osloví všechny, kteří byli odstrčeni z běžné společnosti, a nabídne jim například promyšlenou cestu rekvalifikací a projektů nových firem. To je úkol státní správy a jedna z šancí středolevé vlády. Alternativou je v nejhorším případě vznik rozsáhlých chudinských ghett podobných těm, s nimiž se potýkají některá města západní Evropy a Spojených států.