"Chcete vidět důkaz o mém původu z vážené advokátské rodiny?" Otakar Motejl obrátí na stole sošku svatého Jiří, na jejímž podstavci se skví nápis: Svému právnímu zástupci Jiřímu Motejlovi Vzájemná pojišťovna Praha. Památka po otci, který syna na jaře 1951 svérázně varoval před advokátskou kariérou. Vlepil mu pohlavek, když přinesl domů přihlášku na právnickou fakultu. Tehdy již jejich příbuzný, který byl studentem práv, seděl ve vězení za protistátní činnost. Ale Otakara Motejla nic nezviklalo. "Skálopevně jsem chtěl v rodinné tradici pokračovat. Věřil jsem, že jako advokát se nemusím s tím režimem ztotožnit."
Jak jste prožíval na právnické fakultě dobu, kdy se čeští soudci stali spolupachateli justičních vražd nepohodlných politiků?
Ty věci samozřejmě člověka deprimovaly. Byl jsem svědkem zatýkání našich učitelů. Dodnes vzpomínám na profesora politické ekonomie Hrubého, který přednášel přísně marxisticky. Jednou přišel a začal úplně jinak. Mluvil o cti, právu a spravedlnosti. Již věděl, že až vyjde z budovy, tak ho zatknou a postaví před soud. Fakulta samotná byla velice podivným učilištěm. Všechno se zde odehrávalo ve svazáckých košilích a teplákách a my, kteří jsme chodili v saku a kravatě, jsme se stali menšinovou kastou podezřelých individuí. Od počátku jsem dával najevo, že nemám zájem o soudcovské místo, ale chci do advokacie. Tím jsem pacifikoval fakultní kádrováky. Advokacii chápali jako trest pro buržoazní odborníky, takže mně milostivě vydali umístěnku do Banské Bystrice.
Buržoazní odborníci z jiných oborů ale šli rovnou do výroby.
U nás byla trochu jiná, docela zvláštní situace. Lidé z vedení fakulty tenkrát skutečně věřili tomu, že rychle zvítězí komunismus, zanikne stát a tím i právo a právnická profese. Když se s námi děkan loučil, tak říkal, že nás vlastně lituje, protože si budeme muset brzy hledat jinou obživu.
Z čeho jste čerpal přesvědčení, že jako advokát něco zmůžete se soudci, zastrašenými hrůzami politických procesů?
Díky otci jsem dobře znal nálady v právnické komunitě a věděl jsem, že to není tak úplně beznadějné. Komunisté se dokázali rychle zmocnit armády, policie, ale nemohli ze dne na den vyhodit a nahradit nevzdělanými aktivisty většinu těch starosvětských soudců z první republiky. Oni sice cítili, že je zle, ale zase byli docela vytrénovaní, protože soudili za protektorátu a politický tlak pro ně nebyl zas tak něčím novým.
Byl v tomhle nějaký rozdíl mezi českou a slovenskou justicí?
Atmosféra ve slovenské justici byla uvolněnější. Tam se ze mě poprvé stal zbojník advokát. S úspěchem jsem hájil i lidi obviněné ze sabotáže družstevní myšlenky. Například jsem měl za klienta syna kulaka, jehož obvinili, že nasypal písek do benzínové nádrže traktoru, aby zmařil úsilí rolníků sklidit úrodu. Požádal jsem svědka, aby mně na nákresu traktoru označil, kam přesně kulacký synek písek sypal. Svědek, takový místní výrostek, ukázal špunt na kapotě. Já jsem soudcům z lidu na nákresu předvedl, že benzínová nádrž je pod sedadlem, a šli jsme domů.
Práci advokáta jste na čas přerušil koncem šedesátých let, kdy jste byl zvolen soudcem Nejvyššího soudu. V jakém okamžiku jste pochopil, že nastal čas k návratu do advokátské kanceláře?
Když byl přijat pendrekový zákon. Nejvyšší soud měl být odvolací instancí právě ve věcech tohoto podivného stanného opatření. Proto jsem již v srpnu 1969 doručil vedení svou rezignaci. Reakce byla tragikomická. Tvrdili mně, že by to stálo moc peněz, protože by bylo nutné svolat Federální shromáždění, aby mou rezignaci přijalo. Někteří kolegové asi cítili, že by měli udělat totéž, ale nenašli k tomu dost odhodlání. Nakonec jsem se nechal umluvit. To již ale bylo jasné, že nás zruší v rámci federalizace justice.
Na rozdíl od úspěšného hájení kulackých synků na Slovensku jste při zastupování českých disidentů v sedmdesátých a osmdesátých letech neměl šanci zvrátit předem rozhodnuté procesy. To vás nedeprimovalo?
Mám-li být přesný, prvního takového klienta jsem měl v roce 1965. Svého spolužáka a "prezidentova vězně" Vladimíra Škutinu. Při těchto procesech skutečně nešlo o zvrácení dějů a lidských osudů. I když v případě populárního Pavla Landovského se několikrát podařilo odvrátit soudní řízení. Například, když soudružka, která měla potvrdit, že Landovský estébákům nadával a sprostě je urážel, odmítla jeho urážky reprodukovat. Ale jinak mou profesionální ambicí obhájce bylo vytvořit pro lidi nepohodlné režimu alespoň nějaké mantinely slušného chování a nedeptání.
Jak jste vystupoval u soudu? To jste obvinil režim z porušování lidských práv svých klientů?
To jsem si nedovolil. Spíš jsem se snažil zpochybnit, že některá konspirativní schůzka proběhla, nebo že výsledek odposlechu, jak je žalobou prezentován, je pouze domnělý. I tak jsem měl někdy výčitky svědomí, že svou aktivní obhajobou soud s disidenty legitimizuji. Všechno totiž vypadalo hrozně férově. Seděl tam obžalovaný, jeho advokát, prokurátor, a ten obhájce často vystupoval víc než prokurátor.
Jak to, že vás nevyloučili z advokátské komory?
Oni se o to pokoušeli. Zachránil mě starý advokát doktor Langer, kterého se také chtěli zbavit. Byl už v důchodovém věku a prohlásil, že odejde pouze, když já zůstanu. Tehdejší předseda městského sdružení souhlasil a později byl odvolán pro nedůslednost v kádrové politice. Asi jsem měl štěstí. Byl jsem v pražské advokacii dost populární osobou, zájem o mě dávaly najevo advokátské komory na Západě.
Nejzranitelnějším jste byl, když vás v roce 1978 podmínečně odsoudili na rok za neúmyslné zavinění smrtelné autonehody. Tehdy jste se nebál provokace a možného nepodmíněného trestu?
Vytvořil jsem si zvýšený systém opatrnosti. Po dobu, kdy připadala v úvahu stížnost pro porušení zákona, aby trest nebyl nepodmíněný, jsem se vzdal obhajoby v jednom nebo ve dvou případech.
Když jste se v roce 1989 stal předsedou Nejvyššího federálního soudu, vaši bývalí klienti seděli ve vládách i vysokých parlamentních funkcích. Měli jste obrovskou moc, proč jste ji nevyužili k rychlému prosazení reformy v justici?
Měl jsem tehdy skutečně mnohem větší autoritu než kdykoliv předtím a kdykoliv potom. Jenže nám chyběly argumenty a programy, co s justicí udělat. Ubezpečuji vás, že jsem v pátek 17. listopadu 1989 na Národní třídě netušil, že mě někdo 12. ledna 1990 udělá předsedou Nejvyššího soudu, a nezabýval jsem se způsobem transformace soudnictví.
Jenže vy jste i jako předseda Nejvyššího soudu po léta opakoval, že naši soudci nejsou na evropské poměry špatní a obdivuhodně zvládli právní převrat.
Dodnes na tom trvám. Za situace, kdy v justici chyběli lidé a několikrát za rok se novelizovaly všechny zákoníky, čeští soudci obstáli. Na druhou stranu jsem stále palčivěji cítil spoluzodpovědnost za to, že justice jede v kolejích starého systému a stylu myšlení, sahajícího až k rakouským tradicím. A hrozí nebezpečí, že mladí lidé, kteří se začali na soudech objevovat v daleko větší míře, do těch vyjetých kolejí rychle zapadnou. A že je nejvyšší čas s těmi novými lidmi zkusit systém změnit. Do těchto mých úvah vpadl Miloš Zeman s nabídkou křesla ministra spravedlnosti.
Do vlády vás tedy přivedlo špatné svědomí?
Proč bych jinak opouštěl doživotní křeslo předsedy Nejvyššího soudu s platem výrazně větším, než má ministr? Byla to pro mě šance, jak utišit výčitky - jít do vlády a pokoušet se o riskantní změnu. A to až do těch hořkých konců.
Proč ale nejpopulárnější ministr vlády, těšící se úctě všech politických stran, nedokázal prosadit svou reformu?
Protože jsem řezal do těla ministerstva i do těl předsedů soudů. Když jsem ve vládě prosadil, aby obsazování vysokých funkcí na soudech přešlo z resortu spravedlnosti na soudcovskou radu, obvinili mě z tunelování ministerstva. Soudcovským funkcionářům představa, že budou voleni nebo jmenováni nezávislým profesním orgánem, naháněla hrůzu. Úředníci a soudci vytvořili antireformní lobby, která našla pochopení u vcelku frivolních poslanců. Jeden z nich mi poté, co Parlament zamítl soudcovskou reformu, řekl: Přece vám nemůže projít všechno, pane ministře. Bylo ale mojí chybou, když jsem si namluvil, že otázky jmenování předsedy okresního soudu, nebo zrušení krajských obchodních soudů, nejsou politickým problémem.
Lze vůbec prosadit v justici nějaké radikální změny?
Bude to čím dál těžší, jakmile se změna dotkne systému obsazování různých míst. A vůbec již nemá šanci uspět nepolitický ministr. Zeman a celá vláda úzkostlivě ctili, že nejsem členem sociální demokracie. Když kabinet po svém jmenování kladl v Lánech věnec na hrob prezidenta Masaryka, všichni ministři měli sraz u autobusu v Lidovém domě, jen mně bylo velkoryse nabídnuto, ať jedu po vlastní ose. Na druhou stranu, bez stranického zázemí nemáte šanci odolat nejrůznějším tlakům.
Nevadilo vám jako ministru spravedlnosti, že Zemanův kabinet tak rychle odtroubil akci Čisté ruce?
Opravdu nevadilo, protože si to nemyslím. To je opravdu zvláštní mediální omyl, že selhal projekt čistých rukou. Odhalování bankovní kriminality, to není vyšetřování doznané vraždy manželky. To se račte, páni novináři, poohlédnout na Západě, kde se nyní vyšetřuje korupční aféra kolem prodeje helikoptér z roku 1984.
A co štiřínské vydírání nebo případ Olovo. Nic z toho vámi neotřáslo?
Žádné hřejivé pocity jsem z toho neměl. Ale zase jsem tyhle záležitosti tak bytostně neprožíval. Zhruba v květnu 2002 totiž uzrálo mé rozhodnutí z vlády odejít. Odmítl jsem přistoupit na nějaký sdrátovaný kompromis v soudní reformě. Premiér a další mě přemlouvali, abych s demisí počkal až po senátních volbách. Řekl jsem jim, že rozhodně nebudu tak dlouho otálet. Možná, kdybych věděl, že mě čekají další kroky v této vládě, díval bych se i na narůstající aféry kolem ní trochu jinak.
V televizním pořadu Aréna v roce 1996 jste stál na straně oponentů Petry Buzkové, prosazující ombudsmana. Řekl jste, že by mohlo dojít k rozdělení občanů na ty, co ochranu ombudsmana mají, a na ty, co ji nezískají. Kdy jste změnil názor?
Návrh Petry Buzkové byl příliš ambiciózní. Ombudsman měl zasahovat do soudem projednávaných případů, nahrazovat vnitřní kontrolu na ministerstvech. Takto pojatý ochránce práv by pochopitelně nebyl schopen všechno zastat a začal by si případy vybírat. Část stěžujících si občanů by pak nutně přišla zkrátka. Spolu s tím, jak se Petra Buzková a další posouvali k evropštějšímu modelu ombudsmana s patřičně uměřenými pravomocemi, měnil se i můj názor.
Opět stojíte na straně lidí, kteří jsou nějak utlačováni státními institucemi. Necítíte se jako první český ombudsman někdy podobně jako kdysi - zbojník advokát?
Skutečně mám pocit, jakoby by mě ombudsmanství vracelo do začátků obhájcovské kariéry, na které jsem si tak trval. Ale po disidentských procesech se dostavil spíš stav kocoviny. Člověk přece jenom tajně doufal, že něco zmůže. Teď cítím možná až trochu zvrácené uspokojení, když vidím, jak se moji spolupracovníci stávají suverény. Již jsme schopni nejen zabývat se každou stížností občanů, ale sami vyhledávat případy, zralé pro ombudsmana.
Změnil jste pohled na justici, když s ní přicházíte do styku z opačného břehu?
Svět justice znám příliš důvěrně na to, aby mě mohl překvapil. Přiznám se ale, že cítím jistou dávku škodolibosti, když mohu soudní funkcionáře trochu peskovat. Říkám jim: Tak s tím něco dělejte v tom půdorysu, který máte. Jako ministr jsem vám navrhoval jiné kompetence, vy jste si ale na těch současných křečovitě trvali. Tak se račte předvést. Takhle bych nemohl mluvit, kdybych se nepokusil o změny a nebyl zahnán.
Poté, co jste byl zahnán, začali o vás politici ČSSD, včetně Miloše Zemana, veřejně mluvit jako o vhodném kandidátovi na prezidenta. Jak jste to přijímal?
S ruměncem v tváři. Poprvé se o této možnosti v zákulisí mluvilo, když Václav Havel prodělával zdravotní krizi. To mi bylo vyloženě nepříjemné. Před loňskými volbami to zase vypadalo, že se Hrad bude muset obsazovat na inzerát, nikdo nejevil zájem. Tehdy jsem vážně přemýšlel, zda bych něco takového zvládl. Říkal jsem si: jmenování soudců, včetně těch ústavních, to bych tedy uměl. Ale třeba výběr guvernéra České národní banky, tam bych si tak jistý nebyl. Poněkud mě uklidňovalo, když jsem potkal některé prezidenty, jejichž dimenze jsou skutečně velice člověčí. Stejně ale dodnes nechápu sebevědomí některých politiků, kteří se cítí předurčeni, aby se stali prezidenty.
Vás nenapadlo, že Miloš Zeman si s vaším jménem jen cynicky pohrává?
Skutečně jsem byl přesvědčen o tom, že Zeman chce z politiky odejít. Protože jsem ho poznal jako člověka, který si dokázal stát na svých slovech. I když se mi, pravda, zdálo trošku neuvěřitelné, že tak mladý a v takové formě mizí ze scény. Když pak začaly z nitra ČSSD osobní útoky proti mně, pochopil jsem, že jsem se ocitl v roli Zemanova politického nepřítele. Ale on také mohl právem říct - jsem větší politická váha, tak co zacláníš.
To chcete tvrdit, že výpady, při nichž se mluvilo o neúmyslném zabití při autonehodě, kdy jste byl označen za druhého Háchu, vás nechaly chladným?
Mám výhodu i nevýhodu, že jsem v tomhle státě zažil mnohem horší situace. Pamatuji období, že když byl někdo přebytečný, tak ho oběsili nebo zavřeli. Tyhle útoky na mě byly sice nemravné, ale považoval jsem je za součást politické hry, jak mě vyšachovat, což patří k demokracii. Spíš mi bylo líto doktora Bureše, který skutečně věřil tomu, že by se tím prezidentem mohl stát. Já takovou šťastnou povahu nemám.
Vám nepřišlo ani trochu škoda, že jste se nestal prezidentem?
Bezelstně se vám přiznám, že jestli mně něco vadí, pak představa, že ani ve třetí volbě nikdo nebude zvolen. Protože úskalí spojená s přímou volbou považuji za dosti zrádná. A také mně přišlo škoda, že nebyla zvolena prezidentkou paní Moserová. Již jenom proto, že by nemohla být srovnávána s Václavem Havlem.
Stejně se nechce věřit, že s vámi vůbec nic neudělalo to, že vám zpočátku poměrně reálné prezidentství proklouzlo mezi prsty.
Tak dobře, já vám řeknu, co to se mnou udělalo. Měl jsem problém jít na procházku na Hradčany. Aby si lidi nemysleli: on tam jde tesknit, že se tam nedostal.
[*]

Související