Unie si vyzkouší své vojenské schopnosti operací v Makedonii

/od našeho spolupracovníka/
Evropská unie převezme v nejbližších týdnech od Severoatlantické aliance velení nad nejmenší misí na Balkáně. Místo sedmi stovek vojáků NATO v Makedonii jich tam bude 350 pod praporem EU.
Počátkem roku 2003 již EU převzala policejní operaci v Bosně od OSN, kde tak nyní působí 500 policistů ze třiceti zemí.
V Kodani EU dokonce uvedla, že je připravena převzít v budoucnu velení i mnohem větší vojenské operace v Bosně, která nahradí SFOR (12 000 mužů, z nichž 85 procent jsou již nyní Evropané). Unie tak konkrétně ukazuje k čemu a jak by mohla být používána Evropská bezpečnostní a obranná politika.
Především převzetí vojenské operace v Makedonii doposud blokovalo několik evropských zemí (Británie, Německo) kvůli neexistenci rámcové dohody mezi EU a NATO. Tu se podařilo podepsat na prosincovém kodaňského summitu EU. Vztahy mezi oběma organizacemi, blokované tři roky Tureckem, se tak zásadně změnily.

Odpovědnost Evropanů

Evropa by tak měla být lépe schopna se postarat o celou řadu bezpečnostních problémů ve svém nejbližším okolí (Balkán, Středomoří, východní Evropa) vlastními silami. Bez podstatné modernizace a posílení evropských armád by zůstala dlouhodobá snaha Evropy o silnější hlas a větší vliv ve světě jen sbírkou poloprázdných deklarací.
K prevenci konfliktů a zvládání krizí potřebuje Evropa vojáky, moderní techniku, schopnost a politickou vůli vyslat je do operací mimo vlastní území. To vše musí zvládnout relativně rychle (během týdnů spíše než měsíců), bez spoléhání se na pomoc místního obyvatelstva či využití tamní infrastruktury.
To Evropané sami zatím nejsou doposud schopni zvládnout a pro vojenské akce přesahující symbolickou úroveň mírových operací o síle pár set mužů potřebují pomoc Američanů.
Ti jim díky smlouvě mezi EU a NATO umožní využití mnohonárodních plánovacích štábů, které již existují v NATO a jsou založené na úspěšné euro-americké spolupráci.
Kromě toho mohou Američané zapůjčit vlastní mobilní velitelství pro vedení kombinovaných operací (na souši, na moři a ve vzduchu), velká transportní letadla, lodě i satelity.

Proč zdvojovat struktury?

Většina členských zemí EU přitom vydávala již několik desítek let nemalé prostředky (v 80. letech 2 až 3 procenta HDP, v 90. letech 1 až 2 procenta HDP) na zajišťování své bezpečnosti skrze NATO a neměla ochotu zdvojovat struktury a kapacity, kterými NATO disponovalo a které by se daly využít i pro čistě evropské vojenské operace.
Nová Bushova bezpečnostní strategie tuto evropskou emancipaci opatrně vítá, protože uvolní americké vojáky z mírových misí na Balkáně ve prospěch bojových misí v Perském zálivu nebo v Asii.

Sblížení v Makedonii

Dlouhodobým problémem se ale ukázala rivalita Řecka a Turecka, které byly schopné využít ne zcela totožné mapy členství EU a NATO k jejich vzájemnému blokování. V konkrétní praxi tak obě organizace začaly neformálně komunikovat a spolupracovat přímo při zvládání konfliktů - jako byl ten rozhořívající se během léta 2001 v Makedonii.
Konkrétní aktivity obou organizací se v Makedonii dobře doplňovaly, ovšem v oficiální rovině jejich vztah nefungoval.
Turecko si střežilo svoji silnou kartu v podobě členství v alianci a nebylo ochotno garantovat unii přístup k plánovacím štábům hlavního evropského velitelství NATO. Hlavní obavy Turecka se opíraly o možnost, že jednotky rychlé reakce EU by mohly být použity na straně Řecka či jako mírové jednotky (z tureckého pohledu jistě ne neutrální) v případě řecko-tureckých sporů. Po třech letech vzájemného patu se konečně podařilo zajistit turecký souhlas s podepsáním rámcové dohody mezi EU a NATO.

Rostoucí ambice unie

Do března 2003 by měly obě organizace doladit mechanismus použití dalších prostředků jimiž disponuje NATO pro operace EU a uzavřít bezpečnostní dohodu, která umožní výměnu tajných informací mezi oběma organizacemi. Ústupkem Turecku je, že tato dohoda se nebude automaticky vztahovat na budoucí členy EU - třeba na Kypr, který tak nebude mít přístup k tajným materiálům NATO. Evropané si prakticky vyzkoušejí operace v nepříliš riskantním prostředí bez přímé angažovanosti a vedení ze strany USA. Pokud budou hlavní evropské vojenské mocnosti úspěšně spolupracovat s ostatními státy EU v případě menších operací, ambice unie nepochybně porostou.
Dalším krokem by mohlo být převzetí následné operace SFOR, která již představuje rozsáhlou komplexní mírovou operaci. Teprve po několika letech úspěšného fungování této operace se mohou Evropané ptát, co dál.
V té době může být aktuální plán na vedení skutečně bojových operací v nejbližším okolí Evropy vlastními silami. Na konci této dekády budeme vědět, zda mají Evropané dostatek profesionálních vojáků, moderního vybavení a politické vůle k jejich použití.
Autor pracuje v Ústavu mezinárodních vztahů