Evropská demokracie, nebo evropské císařství?
Konvent o budoucnosti Evropy vstupuje do závěrečné fáze, v níž bude formulovat konkrétní návrhy na reformu Evropské unie. Česká republika by nyní měla předstoupit s jednotným stanoviskem, které bude prezentovat a hájit i na následné mezivládní konferenci. Během ní totiž dojde ke sjednání textu nové ústavní smlouvy, která nahradí komplex dosavadních smluv o Evropských společenstvích a EU.
Suverény Evropské unie jsou státy a občané
Smlouva by měla obsahovat hned na samém začátku stanovení základních principů podoby Evropské unie. Zde budeme hájit především uspořádání Evropy jako společenství suverénních států, zajišťující hospodářskou prosperitu, mírové uspořádání i sdílení základních civilizačních hodnot. Vzhledem k odlišnosti jednotlivých politických, sociálních i kulturních systémů v různých státech a regionech se ovšem nedomnívám, že již nastala vhodná doba pro vytváření zcela nového státního útvaru s vlastní vládou či prezidentem. Spíše je třeba prohloubit dosavadní spolupráci členských zemí a posílit roli unie na mezinárodním poli.
Klíčovým momentem pro fungování budoucí rozšířené EU je zejména otázka rozdělení kompetencí mezi unií jako celkem a jednotlivými státy. Především by mělo být zajištěno jasné vymezení oblastí, v nichž budou pravomoci svěřeny unijním orgánům, a jejich odlišení od prostoru, v němž si ponechají jednotlivé státy plnou volnost jednání.
Výhoda průhlednosti
Je sice do jisté míry pravdou, že přesné zakotvení kompetencí ztíží možnost extenzívních výkladů a převádění jednotlivých kompetencí ze sféry národní do sféry unijní, nicméně tato zdánlivá nevýhoda bude odměněna průhledným fungováním evropských institucí stejně jako snadnou kontrolou. Chceme-li podporovat transparentnost jednání a odstranit často zmiňovaný demokratický deficit v rozhodování orgánů EU, je tento krok zcela nezbytný.
Unie by se měla podle mého názoru nyní soustředit zejména na posílení vzájemné spolupráce jednotlivých států v oblasti bezpečnostní politiky a v justiční a policejní spolupráci, zejména s ohledem na nebezpečí mezinárodního terorismu a organizovaného zločinu.
Pro Českou republiku má nezpochybnitelný význam prosazení reformy zemědělské politiky a rozšíření eurozóny na východ. Na druhé straně o tom, nakolik se bude harmonizovat či sjednocovat daňová či sociální politika, stejně jako politika rodinná a kulturní, nepanuje konsensus. Vzhledem k odlišnostem národních norem je zde spíše třeba opatrnosti.
Neméně významná je však i podoba nutné reformy institucí Evropské unie. Hlavním principem reformy by proto mělo být posílení demokratických mechanismů v rozhodování, zohledňujících dva hlavní zdroje legitimity - občany a státy unie.
Silnější zapojení národních parlamentů
Prostředkem k posílení demokracie bude jednak posílení postavení Evropského parlamentu, který se stane opravdovým aktérem rozhodovacího procesu. Důležité je také zapojení národních parlamentů do institucionální struktury EU, které přiblíží rozhodování blíže lidem. Národní parlamenty by měly mít právo dohledu nad rozhodováním Rady, jakožto klíčového legislativního orgánu EU. Dále by pak měly dohlížet na dodržování dělby kompetencí a respektování subsidiarity. Tedy nad tím, aby byly na evropské úrovni řešeny pouze ty záležitosti, které není možno efektivně řešit na úrovni členských států.
Pozitivním přínosem zde bude i případné ustavení Kongresu evropských národů, které navrhl Valéry Giscard d' Estaing. Toto fórum pro setkávání zástupců národních parlamentů s poslanci Evropského parlamentu nezatíží institucionální strukturu unie, neboť nebude jejím trvalým orgánem. Smysl má jeho ustavení však jen v případě, že reprezentace národních parlamentů bude sestavena na základě paritního zastoupení členských zemí.
Malí a velcí
Proporcionální zastoupení členských států dle počtu obyvatel by koneckonců bylo na půdě Kongresu zohledněno v té části, která by reprezentovala Evropský parlament, kde mají jednoznačnou převahu poslanci z velkých zemí, jako je Německo či Francie.
V souvislosti s nutností zachovat rovnováhu mezi malými a velkými zeměmi v Evropské unii musíme dbát i na harmonické rozložení rozhodovacích pravomocí centrálních orgánů.
Budeme prosazovat především silnou Evropskou komisi, v níž bude mít každý stát jednoho zástupce a jeden hlas. V ní by se měla soustředit exekutivní pravomoc stejně jako právo iniciativy pro legislativní návrhy. Otázkou zůstává forma její volby, resp. volby jejího předsedy, která by sice měla zaručit dostatečnou legitimitu, na druhé straně by neměla vést k politizaci Komise, která je orgánem úředním.
Ne evropskému císaři
Naopak převedení moci na Evropskou radu s vlastním prezidentem by znamenalo faktické předání většiny moci do rukou několika velkých států. Něco takového se ovšem příčí principům solidarity a vzájemného respektu.
Soustředění moci do rukou jedné osoby oslabuje demokratické komunitární rozhodování a narušuje tak princip fungování Evropské rady jako mezivládního orgánu. Evropa si nesmí nechat dosadit na trůn bizarního samovládce či evropského císaře. Ostatně i jednání Konventu jasně ukázalo, že naprostá většina jeho delegátů si vytvoření nové (a třeba říci, že nákladné) instituce nikterak nepřeje.
Naopak jasné podpory si zaslouží idea společného představitele EU pro zahraniční politiku, který bude odpovědný vládám členských států, bude předsedajícím rady ministrů zahraničí a zároveň stálým členem Evropské komise.
Posílíme tím povědomí o jednotné Evropě na mezinárodním poli a umožníme nalézt konsensus při rozhodování o zahraničněpolitické i obranné činnosti. To pochopitelně neznamená, že se jednotlivé země vzdají své zahraniční politiky. Budou ji spolu však koordinovat a společný představitel bude zároveň prostředníkem sbližování postojů.
Prosazujme vlastní zájmy
T. G. Masaryk kdysi prohlásil, že národy jsou neseny idejemi, na kterých vznikly. Domnívám se, že totéž krédo by mělo platit i v případě Evropské unie. Ta vznikla jako společenství evropských národů, které se ustavilo jako pevná bašta svobodného, demokratického a prosperujícího světa proti totalitním hrozbám všeho druhu.
Začínáme-li se nyní podílet na její existenci, je třeba, abychom dohlíželi i na dědictví unie, a abychom zároveň prosazovali naplnění našich zájmů. Naše slovo v Evropské unii musí být zřetelně slyšet na všech úrovních a při všech jednáních, abychom nebyli jen hráčem do počtu, ale aktivním členem s vlastními názory a záměry.
Autor je ministrem zahraničních věcí (KDU-ČSL)
Naše slovo v EU musí být zřetelně slyšet na všech úrovních a při všech jednáních, abychom nebyli jen hráčem do počtu, ale aktivním členem.
