Iráčani mohou číst západní tisk i web - ale po dávkách

Bagdád, 13. 1. 2003
Je Irák vězením pro své obyvatele? Určitou odpovědí může být způsob, jak v bagdádské ulici Abú Naváz funguje Francouzské kulturní středisko a co nedaleko od něj svým zákazníkům poskytují dvě internetové kavárny. Irák svým občanům nezakazuje veškerý kontakt se Západem, snaží se je však mít pod kontrolou.
Paříž v Iráku nemá velvyslanectví - tak jako je nemá většina západních zemí. Ale kulturní centrum tu Francie zřídila jako jediná ze západních mocností. To hlavně poskytuje jazykové kursy a nabízí stáže a dlouhodobá studia na francouzských vysokých školách. "Od roku 2000 se nám podařilo každý rok do Francie vyslat až 150 studentů," říká ve své pracovně Francois Blamont, ředitel centra.
Abú Naváz je rušná ulice, která vede podél nábřeží Tigridu. Vchod do jednoposchoďové budovy francouzského centra hlídá voják se samopalem, přicházející však nikdo nekontroluje. V přízemí se několik desítek žen a mužů dohaduje nad formuláři. Jiní čekají, až začne jejich kurz a prohlížejí si vystavené fotografie, vesměs záběry z Paříže. Centrum zjevně nemá o zájemce nouzi.
Volný přístup do budovy však neznamená, že by se stát zcela vzdal dohledu nad iráckými frankofily. "Bezpečnostní orgány určitě prolustrují každého, kdo chce ve Francii studovat a požádá o pas. Stává se, že jej úřady někdy nevydají," uvádí Blamont. "Oficiálně se to nedozvíme, dotyčný prostě svou přihlášku stáhne." Jak však ředitel dodá, sám nemá pocit, že by mu režim házel klacky pod nohy. "Chtějí nás mít pod kontrolou. Ale neblokují nás. Uvědomují si, že se většina studentů po studiích vrátí," vysvětluje. "I moje osobní sekretářka asi podává zprávy pro bezpečnostní služby," dodává a ukazuje směrem za dveře do vedlejší místnosti.
Symbiózu s režimem ilustruje čítárna v přízemí. Jsou tu knihy a tiskoviny včetně týdeníků, pouze žádné deníky. "Ty jsou příliš choulostivé, takže je k četbě nenabízíme," říká Blamont. "Když jsou v jiných periodikách podobně choulostivé texty, do knihovny je také nedám," vypráví. Otázka, zda tedy provádí cenzuru sám místo iráckých úřadů, jej rozčílí. "Zde jste v mém domě. Smím si tu dělat, co chci. Lidem neříkám, že nesmí číst něco, co pro ně není dobré. Pouze nechci, aby se sem dostavil představitel vládních orgánů a řekl mi, že dávám číst lidem tyto a tyto publikace, takže se úřad rozhodl, že naše centrum zavře."
Ve státních médiích se zájemce o světové dění sice dozví poslední výsledky anglické ligy, ale politické zpravodajství vytvářejí především optimistické šoty o jednotě iráckého lidu či záběry ze schůzek Saddáma s armádním velením. V televizorech lze naladit víc programů, ale jejich zpravodajské relace se příliš neliší. Vysílání zahraničních rozhlasových stanic kazí rušičky.
Určitou skulinu tak nabízí několik internetových kaváren, které se v Bagdádu v posledních letech objevily. Dvě jsou nedaleko Francouzského kulturního centra. Cena je sice na místní poměry vysoká, patnáct korun za hodinu surfování. Za to si lze v bufetech na ulici koupit dva gyrosy. Přesto u počítačů vysedává několik mužů. Při pohledu přes jejich rameno je vidět, že si někteří čtou zpravodajský server BBC v arabštině. Přístupné je i CNN včetně jeho nepříliš lichotivých analýz o iráckém režimu a servery jiných západních médií. Až se náhle - při vyťukání internetové adresy izraelského listu Jerusalem Post - na obrazovce objeví černá plocha s oranžovým nápisem v angličtině "Váš přístup byl znemožněn".
Podobně se dá bez potíží dostat na většinu českých serverů. Čerň obrazovku zalije až při pokusu o otevření webové stránky Respektu. Obava, zda se počítač prostě nějak nespletl, se vytratí, když návštěvník zavítá do druhé z obou kaváren. Výsledek je stejný.
Důsledněji podchycená než samotný internet je emailová korespondence. Černá plocha se na monitorech objeví u všech virtuálních poskytovatelů. Aby se tedy návštěvník mohl z bagdádské kavárny elektronickou poštou vůbec ozvat, musí u pokladny požádat o zpřístupnění aplikace Outlook. Jak slečna u kasy ochotně vysvětlí, stojí to jen další poplatek.
Háček je ovšem v tom, co slečna neřekne. Zprávy z Outlooku odcházejí nejdříve do monitorovacích zařízení irácké vlády. Ty pak rozhodnou, zda je vhodné e-mail pustit do světa. Člověku, který chce poslat necenzurovanou zprávu do ciziny, tedy zbývá poslední šance. Nedožadovat se Outlooku, vrátit se k internetu, otevřít webové stránky mobilních operátorů a poslat z jejich SMS brány textovou zprávu.
Příliš geniální myšlenka na obelstění cenzury to však není. Počínání si brzy všimnou chlapíci, kteří do té chvíle postávali u východu z kavárny a laškovně se bavili se slečnou u kasy, přitom ale zjevně sledovali, co lidé u monitorů dělají. Náhle se jeden z nich objeví za zády a důrazně podotkne: "Tohle se nesmí, neposílejte žádné zprávy přes internet!"
Autor je redaktorem týdeníku Respekt. Text byl napsán společně pro Respekt a Hospodářské noviny