Finiš je na obzoru, bude však tvrdý

www.ihned.cz/cerny

Česká republika by si mohla vydechnout. Letošní výroční zpráva Evropské komise doporučuje, aby spolu s devíti dalšími kandidáty dostala na vrcholné schůzce EU v Kodani pozvánku ke vstupu. Na euforii je ale ještě čas. Tak jako v mnoha předešlých případech i nyní platí nepsané unijní pravidlo, že dokud není dojednáno vše, není dojednáno nic.
Nejméně starostí by si mohla dělat desítka kandidátů. Pokud se na straně nynějších členů unie neobjeví nenadálá překážka, tak by cesta ke vstupu měla zůstat otevřená. Znamená to snad, že Česká republika a další země již vykonaly vše potřebné? Zdaleka ne. Kontrolní mechanismus, o kterém mluví komisař Günter Verheugen, má zajistit, aby dosavadní tempo nepolevilo. S jistým druhem kontroly se počítá i v období těsně po vstupu.
Kandidáty, kteří od Evropské komise získávají v letošní hodnotící zprávě doporučení ke vstupu, čeká hodně domácích úkolů v oblasti čistě politické. Až na komunisty, a i ti v poslední době lehce zmírnili tón, mají všechny české parlamentní strany vstup do Evropské unie ve svých programech. Pokud se má v uvažovaném referendu na jaře příštího roku většina voličů vyslovit kladně, pak musí od politiků dostat srozumitelné argumenty.
Debata o národních zájmech byla dříve buď abstraktní, anebo kolísala na hranici demagogie (němečtí policisté mířící na hlavy českých občanů) a grotesky (televizní šot o včelařích popuzených zprávami o bruselských předpisech na rámy). Podobné zkušenosti ostatně zažily i jiné kandidátské země.
O české národní zájmy půjde v závěrečných jednáních o zemědělských dotacích. Více než o výši subvencí, jejichž systém musí tak jako tak doznat změny, půjde spíše o výši kvót na jednotlivé komodity, ty totiž vlastně určují podíl každého člena na trhu Evropské unie.
O české národní zájmy již nyní běží v Konventu, který chystá podklady pro nevyhnutelnou vnitřní reformu unie. Rozhodovací mechanismy unie předurčují míru vlivu jednotlivých členů. Na jejich základě lze potom při poměrném hlasování, které stále více v unii převažuje, vytvářet aliance pro prosazení národních zájmů. Proto vrcholná schůzka ve francouzské Nice, kde se nastavovaly váhy hlasů i pro příští členy, skončila málem kolapsem a výsledek byl přijatelný ne tak ani pro svůj obsah, ale jen pro to, že vůbec vznikl.
Každý z nynějších členů unie oficiálně rozšíření podporuje. Ne ale stejnou měrou. Proto se objevily i názory, že náhlá překážka bránící přijetí nováčků by leckde přišla vhod. Nejčastěji se v této souvislosti zmiňuje Francie, která může v proměněné unii přijít o některé ze svých výhod. Spor mezi Paříží a Berlínem o tom, jak a kdy reformovat společnou zemědělskou politiku unie, je toho důkazem.
Mají se tedy uchazeči, kterým Komise vystavila doporučení, ještě něčeho obávat? V první řadě je tu nejistota, jak dopadne příští týden referendum, v němž budou irští voliči (již podruhé!) rozhodovat, zda přijímají "unavený kompromis" z Nice. Při prvním pokusu jej odmítli.
Pokud by irský reparát dopadl špatně, stál by před unií i před kandidáty velký problém. Obě strany již investovaly do příprav na rozšíření mnoho politické energie a odklad by mohl mít na evropskou integraci jako celek velice škodlivé důsledky. Ty vlády a politické strany, které vstup do ní podporovaly, by byly obviněny, že vynaložené úsilí přišlo vniveč, že například namísto slaďování zákonů s unií se měly věnovat něčemu jinému. A to i přesto, že někteří experti tvrdí, že i v případě špatného skóre z Dublinu by přijetí nových členů bylo možné.
Proč se v závěru procesu, do něhož bylo tolik investováno a který by tedy nemělo nic podstatného ohrožovat, objevily takové nejistoty? Unie si před sebe položila velmi náročný cíl: Přijmout najednou tolik nových členů jako nikdy před tím, a to takových zemí, které se od nynějších členů vesměs podstatně liší hospodářskou úrovní a svůj demokratický právní řád ještě leckdy stabilizují.
Zároveň se v minulém desetiletí ukázalo, že rozhodovací mechanismy unie, jejichž základy přijímala před čtyřiceti lety zakládající šestice evropské integrace, při dnešním počtu přestávají vyhovovat a že proto musejí doznat změny. Tím spíše, že vzniklý legislativní a institucionální propletenec se stal pro občany zemí Evropské unie vzdálený a nesrozumitelný. Proto také začaly práce na zjednodušení, které má tento nedostatek napravit.
Zvláště malé a menší země by se neměly při hodnocení možných úskalí dopouštět chyb, z nichž největší by byla záměna perspektivy. Rizika, tak jako v minulosti, jsou ještě nemalá. Největším by byl návrat roztříštěnosti, protože v takové Evropě se vždy více prosazovaly přirozenou vahou velké státy na úkor ostatních. V českých dějinách je o tom důkazů dostatek.

Debata o národních záj-mech byla buď abstraktní, anebo kolísala na hranici demagogie a grotesky. Tou byl třeba televizní šot o včelařích popuzených zprávami o bruselských předpisech na rámy.