Živelní pohromy, občan a stát

www.ihned.cz/cerny

Mohutné povodně se staly praktickým testem toho, co je stát a co znamená svoboda občanů v něm. Objevovaly se otázky, které si žádaly okamžité odpovědi: Mají záchranáři odvést třebas i násilím do bezpečí někoho, kdo to odmítá? Má naopak někdo právo odmítnout nabízenou pomoc jen proto, že buď riziko podceňuje nebo spoléhá výhradně na vlastní síly a na to, že jen on sám dokáže ochránit vlastní majetek? Ve všech takových situacích se projevuje vztah občana ke státu nanejvýš konkrétně.
Podle zásady, že svoboda každého končí tam, kde začíná svoboda ostatních, by měl každý právo se svobodně rozhodnout, že zůstane v ohroženém domově, jestliže těm, kteří představují stát - policii, vojákům, hasičům, záchranářům - nedůvěřuje.
Podezřívavý Čech ale okamžitě namítne, že u toho, kdo chce zůstat v jinak opuštěném domě, není záruka, že se sám ve skrytu nevypraví k sousedům, kteří své domácnosti nakvap opustili. Základem rozhodování v takové chvíli je vztah občana ke státu, respektive k těm, kteří ho v dané chvíli zastupují.
Každý systém nejlépe prověřují extrémní stavy. To platí v plné míře pro povodně, jejichž přímé i nepřímé následky postihly podstatnou část České republiky.
Několik generací se za komunistického režimu na vlastní kůži učilo, že stát je organizované násilí a že je lepší se mu na jedné straně přizpůsobit a z druhé strany si z něj vzít, co se dá. Po roce 1989 bylo pochopitelné, že lidé rádi slyšeli, že jim stát a jeho zástupci do jejich životů nebudou mluvit tolik jako dříve. Prosazovala se představa zmenšeného, někdy jakoby až nepřítomného státu.
S během času se ale z pozadí stále více vnucovala pochybnost, zda takto skromně pojímaný stát je třeba vydržovat tak vysokými daněmi. Podezření navíc budil dojem, že za rétorikou propagující malý stát se možná spíše skrývá nechuť předat pravomoci z rukou všemocné vlády v Praze voleným zástupcům regionů.
Proti decentralizaci se argumentovalo obavami, že po předání pravomocí z centra do nově zřizovaných krajů se počet úředníků tam, kde byli dříve, nesníží a v nových strukturách jen přibudou. Než bylo možné dovést tyto počty do konce, příroda vystavila teoretické koncepty nevídané zkoušce.
Výsledkem bylo překvapení. Hejtmané v čele krajů bez ohledu na stranickou příslušnost dokázali užitečnost decentralizace státní správy, v níž se uplatňuje více stupňů řízení a odpovědnosti.
Respekt ke státu se začal vracet již dříve. Už před pěti lety, když voda zaplavovala části Moravy, občané České republiky najednou někdy s překvapením, někdy s uspokojením zjišťovali, že armáda nemusí být jen organizací, kde mladí muži zbytečně maří čas.
Minulé i nynější povodně potvrdily nezbytnost existence systému připraveného pro případy nouze. Společnost, stát, ve kterém žijeme, bude ostatně potřebovat fungující systém civilní ochrany i tehdy, až všichni vojáci budou placení profesionálové. Možná, že pak přijde čas zvážit, zda do potřebného systému připravených dobrovolníků nezapojovat stejnou měrou mladé muže i dívky.
Němci mají své historické zkušenosti s riziky, jež přináší existence profesionální armády. Proto v evropských debatách často připomínají, že armáda, ve které postupně slouží velké části civilního obyvatelstva, má pro vzájemné vztahy ve společnosti obecnější význam. Propojuje totiž systém placených složek státu s ostatními vrstvami společnosti. Proto, i když se vojsko stane menší a ryze profesionální, přesto zbyde důležitý úkol: Mít připravený systém pro případ přírodních pohrom, který umožní, aby se co nejvíce občanů mohlo podílet na záchranných pracích a na odstraňování škod. Právě z těchto výjimečných zkušeností může vyrůst pocit občanské pospolitosti.
Základem státu je společenská smlouva, vylíčil kdysi Jean-Jacques Rousseau. Mínil tím dohodu občanů na tom, co společně uznávají, co jsou ochotni jeden od druhého chtít, co jeden druhému dávat a co chtějí prosazovat či bránit.
O roli státu se bude zcela konkrétně mluvit i ve dnech a týdnech, až voda pomalu opadne. Podle čistě liberálního pohledu na svět by možná bylo nejlepší nechat vše na lidské spontánnosti, na jednotlivcích, na tom, zda jsou jeden druhému ochotni pomoci, nebo zda se jednotlivec z potíží má dostat sám. V takto vyhroceném pojetí by ale stát mohl rovnou zůstat celý stranou. Druhým extrémem by naopak bylo spoléhat na to, že stát, vydržovaný koneckonců z už tak velkých daní, se má postarat vždy o každého a o všechno.
Občané a politici, kteří je zastupují, budou denně řešit základy fungování státu: Jak uplatnit princip solidarity, když všem nelze nahradit všechny škody? A když si na nápravu zničeného vypůjčíme od budoucnosti, tak na úkor čeho? A jak zvýšit výkon ekonomiky, aby tíha splátek nesvazovala zemi příliš dlouho? Ještě nedávno se ozývalo, že příležitost, která se objevila po pádu komunismu, nebyla využita, že dokonce možná byla z velké části promarněna. Náprava škod po povodních představuje výzvu, při níž si společnost bude odpovídat na otázku, čím je a čím chce být.