Díky Aloisu Jiráskovi poznala profesora Vydru moje generace už za středoškolských studií. V prvním díle románu o F. L. Věkovi nám ho spisovatel představil jako "muže ani ne padesátiletého, nevysoké postavy, suchého, vysokého, lysého čela, tváře výrazné. Na ní sobě každý hned zpovzdálí všiml nosu dosti velikého, ale táhlého a pěkně zahnutého. Kdo však blíže na učeného exjesuitu pohleděl, toho upoutaly jeho veliké, tmavé, zapadlé oči, v nichž zářily bystrý duch, nelíčená vlídnost i přímost." Později jsme se "setkávali" na schodišti pražské Matematicko-fyzikální fakulty. Jeho přísný pohled mně celých pět let připomínal slova, kterými kdysi pokáral mladého filozofa Františka Věka: "Milý pane, ars mathematica vyžaduje píle a práce."

Za svůj život přednášel profesor Vydra více než deseti tisícům posluchačů. Všechny si prý dokázal získat. Některé láskou k hudbě, smyslem pro humor a fantazií, uměním zpestřit výklad obtížné látky ukázkami z Vergilia, Horáce i z českých dějin, jiné obětavostí, s níž se nejpotřebnějším staral o podporu a příznivce. Podle Josefa Jungmanna to byl člověk "dobrý, jak jich málo na světě, pěstoun, kněz a Čech". Jako učitele ho chválili i ti jeho žáci, kteří později dosáhli větších úspěchů než on, např. zakladatel pražského polytechnického ústavu univerzitní profesor František Josef Gerstner (1756 až 1832) nebo skvělý matematik, logik, filozof a teolog Bernard Bolzano (1781 až 1848). Ten Vydrovi věnoval v roce 1804 na "důkaz bezmezné úcty a vděčnosti" prvotinu Betrachtungen über einige Gegenstände der Elementargeometrie.

Profesor Vydra své přednášky nečetl ani jednotvárně nediktoval, a to ani po roce 1784, kdy musel tradiční latinu nahradit němčinou: "Jakmile stanul u stojanu s černou tabulí, hned jala se jeho pravice malovat cifry, nejdříve volně a pravidelně, pak čím dále tím rychleji," tlumočí Jirásek vzpomínky Vydrových žáků. "Cifry a litery se množily a množily, tabule zvučela od úhozů, kousky křídy se stříkaly kolem a uletovaly, genius německé řeči čím dále tím více se zasmušoval, nejvíce pro německá substantiva, jichž rodu učený profesor skoro nic nedbal a členy nepatřičně, až k smíchu rozdával, anebo zase až hříšně jimi šetřil."

Jeho životním posláním byla služba matematice - královně všech věd. Aby se studenti měli z čeho učit diferenciální a integrální počet, napsal pro ně Primae calculi differentialis et integralis notiones, k partiím o analytické geometrii kuželoseček připravil Supplementum tractatus de sectionibus conicis a výklad o zlatém řezu doplnil poznámkami Adnotationes in regulas arithmeticorum, quas regula aurea ingreditur. Při příležitosti stého výročí smrti barokního historika a vlastence Bohuslava Balbína (1621 - 1688) vydal pojednání Leben Bohuslav Al. Balbins a pak k jeho poctě sestavil Lehrgegenstände (sbírku 150 příkladů z planimetrie). Z posledních let Vydrova života pocházejí Sätze aus der Mechanik, welche den Herrn Hörern der angewandten Mathematik vorzutragen pflegt St. Wydra (přehled fyzikálních zákonů jednoduchých strojů, popis hodin apod.) a #214#ffentlicher Beweis des gemachten Vorganges aus den mathematischen Vorlesungen des St. Wydra (360 otázek z aritmetiky a algebry).

Ani po roce 1803, kdy oslepl, nepřestal na své miláčky - tak oslovoval mladé filozofy, absolventy tehdejších šestitřídních gymnázií - myslet. Skládal pro ně latinské epigramy a diktoval první českou vysokoškolskou učebnici elementární matematiky; text doplněný na mnoha místech osobními vzpomínkami prof. Vydry vydal roku 1806 jeho nástupce Josef Ladislav Jandera. Počátkové aritmetyky od Stanislava Vydry, bývalého kanovníka u všech svatých na Hradě Pražském mají kromě úvodu do matematického umění celkem osm článků (kapitol) a přídavek. Názvy jednotlivých částí jsou výstižné, svědčí však o tom, že češtině ještě chyběla odborná terminologie. Výklad začíná partií o věcech, kteréž musejí být vysvětleny, abychom uměli jak s určitými, tak neurčitými počty nakládati, druhý článek je o vypovídání a psaní počtů v cyfrách, též o čtyřech pracech nazvaných Species, jimiž se mohou jak určití, tak i neurčití počtové množiti, neb menšiti, třetí pojednává o lámaných počtech neb lomcých, jak určitých, tak neurčitých, čtvrtý o decymálních lomcích, pátý popisuje dobytí kořene jak kvadrátního, tak kubického, též i jiných vyššího exponentu atd. Díky Vydrovi mohli čeští studenti po roce 1806 studovat matematiku z české učebnice. Možná že se podle ní dokonce někdy česky i přednášelo. Oficiálně byla však výuka v češtině zařazena do seznamu přednášek Karlo-Ferdinandovy univerzity teprve ve školním roce 1851-52. Kromě Počátků aritmetyky pracoval Vydra také na Algebře; tu však už bohužel nedokončil.

Cenným pramenem pro poznání našich kulturních dějin je Vydrův spis Historia matheseos in Bohemia et Moravia cultae, conscripta bono auditorum suorum o 98 matematicích, kteří působili v Čechách a na Moravě od časů Karla IV. až do začátku našeho obrození, a smuteční řeč za Steplinga z roku 1778 (Laudatio funebris Josephi Stepling). Vydrovou zásluhou si můžeme udělat představu o proslulých filozofických konsesech, zavedených v roce 1753 Marií Terezií. "Z takových počátků se zrodila nejenom londýnská, ale i další akademie v Evropě, v nichž se neustále vzmáhají vědy matematické a také fyzikální. Říká se, že tyto literární konsesy se konaly za Steplingova předsednictví, požadovala se v nich látka z fyziky nebo nižší matematiky od některého z kruhu přítomných, že nejčastěji pojednával sám a pojednání se krátce poté vydávala. Kdyby toto velmi moudré zařízení dozrálo, nezáviděli bychom Francouzům jejich pařížskou, Italům jejich boloňskou, Angličanům jejich londýnskou a Němcům jejich berlínskou a göttingenskou akademii. Špatně se však tohle skončilo, když po osmi letech největšího rozkvětu filozofické a humanitní vzdělanosti v Čechách byla pro konsesy zavedena jiná podoba. Potom bylo Steplingovi ponecháno jenom řízení fyziky a matematiky a rozhodnuto, aby se literární konsesy dále nescházely."

Co Vydra soudil o době, v níž žil, svěřil stránkám knihy kázání svátečních, která měl v létech 1792 až 1798 v rozličných místech, zvláště v slavných městech Pražských (u sv. Haštala na Starém Městě). V předmluvě k ní napsal: "Všechno tu pochází z přemejšlování a přesvědčení mého a více srdcem, než perem psáno jest." Byl zanícený vlastenec, zároveň však i horlivý protireformační kazatel, který Jana Husa nazýval opovážlivým svůdcem, husity a protestanty považoval za buřiče a v četbě kacířských knih viděl příčinu, proč se mnoho prostých duší dostává na scestí. Stěžoval si na vlažnost a povrchnost křesťanů, vytýkal jim ziskuchtivost, faleš, pýchu a žádostivost: "Všeho sobě dovolují, k čemu jen jejich zhovadilé náruživosti jich vedou, opilství a chlípnost jsou prostředkové, s kterými svou blaženost sobě způsobiti myslí." Zrušení Tovaryšstva Ježíšova papežem Klimentem XVI. i reformy Josefa II. považoval za veliké neštěstí, přitom ale upřímně obdivoval Jana Žižku, "hejtmana na obě oči slepého, ale nikdy neporaženého, který se Němců nic nebál".

Moderní mudrlanty ovlivněné revolučními myšlenkami francouzské revoluce měl za "mudráky bez mozku, jež jejich učení k bláznovství přivedlo". Osvícenci hlásající svobodu víry byli podle něho nevěrci, "opravdového náboženství prázdní lidé, kteří haní kněze jako škůdce lidu... Hrůza jest na to pomysliti, co z toho vyplejvá. Zvláště jestli i čtení knih od rozpustilých filozofů nynějšího věku sepsaných nám se zalíbilo; tito nestydatí spisovatelé žádného zhola náboženství nemajíce všeliké tělesné rozkoše s těmi nejkrásnějšími barvami malují, je jakožto nevinné, a proto dovolené, ano přirozenosti přiměřené, k ukojení citedlnosti lahodné představují."

Ve svých kázáních i při univerzitních přednáškách varoval před bohaprázdných lidí hrůzou, která veřejně ostouzí křesťanské náboženství, papeže i kněze: "Tak kněžstvo své mohovitosti, své dobré pověsti zbavené stále se tenčiti bude, málokteří študyrovaní mládencové chuť dostanou do tak opovrženého a bídného stavu vstoupiti... Totoť jest usilování mnohých tak nazvaných osvícenských filozofů, tím oni vaše blahoslavenství vyjednati chtějí; zatím ale ne vaši, ale svou marnou pošetilou blaženost vyhledávají, chtíce s kostelním, kněžským, ba i vaším statkem se obohatiti. Však nerozšafní a mozku prázdní lidé ani sobě tím nepomáhají, nebo jeden druhého z nich dle libosti o důstojnost, o nabytou mohovitost, ba o život přivádí. Dostiť důkazu toho máte na tom vám povědomém již od několik let tím filozofickým jedem otráveném národu."

"Srdnatý Čech - cordatus Bohemus, náš druhý Balbín. Ačkoliv jezuvit, však přece mateřského jazyka byl stálý milovník." Tak o Vydrovi smýšleli jeho současníci. Jak řeči, tak víry svatováclavské pevně se držící Čech věřil, že bezpráví, které se dělo našemu jazyku, musí jednou přestat, protože "nejde jen tak zničit jazyk, který je ohebný, jadrný a bohatý jako každý jiný a ohebnější nežli mnohý nám velebený a vnucovaný".

Stanislav Vydra

Český matematik, pedagog a národní buditel se narodil 13. listopadu 1741 v Hradci Králové. Tam také navštěvoval jezuitské gymnázium a v roce 1757 vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova. Po dvouletém noviciátu v Brně a krátkém pobytu v Klatovech odešel do pražské Klementinské koleje studovat historii, zeměpis, klasické jazyky, matematiku, fyziku a astronomii. V dalších letech působil v Jičíně, ve Vilémově a jako asistent Josefa Steplinga v Praze; z jeho iniciativy byla Vydrovi roku 1772 na filozofické fakultě pražského Karlo-Ferdinandova vysokého učení nabídnuta stolice matematiky, z níž tehdy odstoupil profesor Zeno.

Podle historických dokumentů začal přednášet 1. listopadu roku 1772 a neodešel ani po zrušení řádu (1773), "přestože všichni jezuité, kteří toho roku byli na univerzitách, měli stolic svých naprosto prázdni býti". Kromě Vydry mohli zůstat také Josef Stepling a Jan Tesánek. Ani jednoho z nich nemohla totiž univerzita postrádat.

Zpočátku (1772 - 1775) vykládal Stanislav Vydra posluchačům 1. ročníku elementární matematiku, později (od 1775) ještě užitou matematiku pro 2. ročník. Dvakrát (1789 a 1799) byl děkanem filozofické fakulty, roku 1800 rektorem celého Karlo-Ferdinandova vysokého učení. Když 2. prosince 1804 zemřel na mrtvici, měl se jeho nástupcem stát Bernard Bolzano. Nakonec byl však jmenován premonstrát Ladislav Jandera, zatímco Bolzano dostal stolici teologie. Na rozloučení s profesorem Vydrou přišly tisíce jeho žáků i ctitelů, kteří mu - vyjádřeno slovy Josefa Jungmanna - vděčili za vlastní probuzení.

Bohuslav Balbín (1621 - 1688), k němuž byl páter Vydra přirovnáván, se do českých dějin se zapsal jako historik, vlastenec a horlivý obhájce rodného jazyka.

Balbínova kniha Miscellanea historica Bohemiae z roku 1684 je jedna z nejstarších knih věnovaných balneologii.

Související