Program sociální demokracie zůstal v polovině cesty
Radim Valenčík
"Odmítáme rovnostářství, neboť majetkové a příjmové rozdíly - pokud vznikly legálním způsobem - jsou přirozeným důsledkem rozdílnosti příspěvku různých lidí k tvorbě bohatství společnosti. Nezavíráme však oči před tím, že pokud tyto rozdíly pomáhají méně schopným uzurpovat své postavení, jež by mohli lépe zastávat jiní, pak tvorbu bohatství ve společnosti poškozují narušením rovnosti šancí pro uplatnění schopností občanů. Solidární společnost poskytuje znevýhodněným občanům pomoc a podporu způsobem vyrovnávajícím jejich znevýhodnění - a právě proto je společností nejefektivněji fungující. Zbytečné problémy si naopak vytváří nesolidární společnost, která staví luxusní čtvrti pro bohaté, bere jejich dětem zkušenosti ze zdravého soupeření..."
V této pasáži střednědobého programu ČSSD je poprvé poměrně přesně pojmenován problém přeměny majetkové výhody ve výsadu (privilegium), respektive problém investování do společenské pozice. Mechanismus investování do společenské pozice (formou prestižní spotřeby, formou skupinových forem spotřeby vedoucích k segregaci života domácností s různým rozpočtovým omezením a tudíž k jejich oddělování, pokud jde o vytváření společenských kontaktů a toky informací, kupováním poslušnosti apod.) je založen na omezení vstupu příjmově slabších skupin do odvětví nabývání a uplatnění schopností. Vede k posilování prvků nedokonalé konkurence v této oblasti.
Problém citované pasáže i programu je v tom, že neukazuje řešení. Solidární společnost formou podpory může vyrovnat některá znevýhodnění, nikoli však právě ta, která vznikají v důsledku investování do společenské pozice. Nemůže zajistit luxusní čtvrti pro všechny. Navíc se sociálně orientované přerozdělování stává živnou půdou pro zhodnocování "pozičních investic", zejména pokud jde o prostředky uvolněné z veřejných zdrojů na podporu regionů se sociálními problémy.
Nápad omezit "poziční investování", k němuž dochází takovou formou spotřeby, jakou jsou třeba golfové kluby (přístup ke společenským kontaktům a "in side" informacím), dotováním golfu z veřejných zdrojů, aby měl každý "rovnou příležitost", bude soudný člověk považovat za pošetilost. I kdyby se prostředky našly, "kontaktním místem" by se stala jiná sportovní záliba. Kandidátů je neomezeně. Solidaristé, kteří by chtěli problém důsledků investování do společenské pozice řešit takto, by se "udotovali".
Kupodivu, málokdo se pozastavuje nad tím, že stejný "lék" se hledá na týž problém v oblasti vysokoškolského vzdělání. A tak zatímco solidaristé triumfují v oblasti zabezpečení "bezplatného" vysokoškolského vzdělání, placené prestižní univerzity (a jejich absolventi) po celém světě přebírají reálnou moc právě proto, že přístup ke studiu je zde založen na ekonomické segregaci.
Cesta k rovné příležitosti ke společenskému vzestupu existuje. Předpokládá ovšem uplatnění investičního přístupu, odstraňování nedokonalostí kapitálového trhu v oblasti sociálních investic tak, aby došlo k přeorientování soukromých prostředků do oblasti investování do rozvoje schopností. Ostatně v naší době nejde o nic jiného než o střet mezi "investováním do pozice" a "investováním do schopností". V citovaném programu ČSSD však bohužel převládla koncepce, která se takovému řešení vzpírá.
Autor je vedoucí katedry
ekonomie a ekonomiky
Vysoké školy finační a správní
