Evropská unie se chystá na svou proměnu. Už nyní patnáct jejích členů představuje několikanásobek počtu zakladatelů. Pravidla vnitřního fungování, i když se během času vyvíjela, vyhovují už jen stěží, a mnozí se proto obávají, že po předpokládaném přijetí desítky nováčků by se stále častější zablokování celého systému stalo trvalým stavem.
Do hry o příští podobu unie vstupuje množství účastníků. Své představy hájí státy, jež prosazují koncept "Evropy národů", vedle nich ještě zastánci federativního pojetí a také představitelé skupin větších i menších států. Nejnověji se o slovo přihlásila Evropská komise. Její předseda Romano Prodi ve středu představil balík reformních návrhů, které by ve jménu lepšího fungování unie - jak překvapivé - posílily právě postavení komise.
Na první pohled se Prodiho návrhy zdají být nepromyšleným tahem, protože své výhrady k nim ještě před oficiálním zveřejněním vyslovily Velká Británie a Francie. Jako tradiční obhájci suverenity národních států odmítají například představy o zavedení přímé daně, z níž by se financoval rozpočet unie.
Francie a Británie minulý týden přišly s nápadem, který ukazuje na skryté mocenské přetahování při přípravě chystaných reforem. Chtějí posílit pozice nejvyššího orgánu, Evropské rady, kterou nyní tvoří šéfové států a vlád členských zemí.
Londýn s Paříží by chtěly, aby v jejím čele stanul předseda volený na pětileté období. Postavení nového hodnostáře by bylo natolik silné, že by prestiž a vliv předsedy komise výrazně poklesly, a navíc by bylo spojeno se zrušením půlročních předsednictví, které přechází z jedné členské země na druhou. Je příznačné, že mezi prvně zmiňovanými možnými kandidáty byl nynější britský premiér. Pokud by se totiž v příštích dvou třech letech Tonymu Blairovi podařilo přesvědčit své spoluobčany, aby dali souhlas k náhradě libry za euro, mohl by se "evropský prezident" pro něj stát završením politické kariéry.
Vedle iniciativ velkých a tradičně vlivných členů unie se pokoušejí uplatnit svůj hlas i ti menší, i když jejich postoj je spíše defenzívní. Finský premiér Paavo Lipponen letos před zahájením práce konventu, který má shrnout a připravit reformní projekty, v tisku obvinil velké státy, že mají sklon vyřazovat ty menší ze hry. Jako příklad uvedl vrcholnou schůzku ve francouzské Nice z prosince 2000, kde unie vypracovala základní rámec pro přijetí nováčků ze střední a východní Evropy.
"Je zřejmé, že existují tendence změnit nynější systém v řídící výbor složený z velkých zemí. Malé země a komise by byly postaveny stranou," řekl Lipponen. Jako příklad zmínil nerovnost v počtu poslaneckých křesel v Evropském parlamentu přidělených zemím se stejným počtem obyvatel jen s ohledem na "historické" postavení. Příkladem by mohla být Belgie, jež patří k zakládající šestici, a Česká republika.
Předmětem sporu se jistě stane Prodiho návrh začlenit nynějšího vysokého představitele zahraniční a bezpečnostní politiky unie do komise. Ten se nyní odpovídá šéfům vlád a států, jako člen komise by podléhal spíše jejímu předsedovi. Ať už se v reformě prosadí to či ono řešení, podstatné bude, zda členské státy budou schopny ustavit někoho, kdo by unii jako celek reprezentoval navenek. Podle dnešního stavu debaty je tato pravděpodobnost malá, nutným předpokladem je větší a trvalejší shoda mezi členy unie v zahraničněpolitických a mezinárodněpolitických otázkách. Něčeho takového jsou velké a vlivné státy hájící národní suverenitu málokdy schopny.
adam.cerny@economia.cz, www.ihned.cz/cerny