Co nejdříve smést se stolu diplomatické kotrmelce českého premiéra je v zájmu Prahy i Berlína. Oběma zemím by škodilo protahovat aféru, v níž nejvýše postavený muž české exekutivy v rozmezí necelého měsíce rozhněval postupně Rakousko, Německo, poté Evropskou unii a dokonce i Ligu arabských států. Česká republika chce zaujmout rovnoprávné místo mezi demokratickými zeměmi. Nemůže proto stát o to, aby její obraz ve světě utvářela politická neomalenost. Nestojí o to ani partneři, kteří jí chtějí pomoci vstoupit do Evropské unie.
V české předvolební kampani možná bývalý předseda sociální demokracie u radikálnějších příznivců oživil dojem, že Zeman jediný umí říci nahlas to, co si jiní šuškají. Jenže v politice co se na jedné straně získá, to se jinde tratí. A účet za premiérovy hrubosti může být v daném případě venku větší než doma.
Mezi členy Evropské unie patří Spolková republika k těm, kteří mají pro přijetí nových členů ze střední a východní Evropy nejvíce důvodů. Proto jej také nejdůsledněji prosazují. V patnáctce ale existují rozdílné zájmy. Leckdo se obává, že po vstupu nových členů se sníží jeho příděl ze společné pokladny. V samotném Německu leká obyvatele příhraničních oblastí možný příchod levné pracovní síly. Proto například kancléř Schröder loni podnikl cestu podél českých a polských hranic, aby podobné obavy tlumil. Zeman svými slovními eskapádami na téma sudetských Němců či blízkovýchodního konfliktu dává trumfy těm, kdo hledají důvody, proč přijetí nováčků do Evropské unie oddálit nebo alespoň zkomplikovat. V předvolebním Německu, ve Francii i jinde.
V nesnadné závěrečné vyjednávací partii před vstupem do Evropské unie je nutné vážit každý tah. Spojenců České republice nepřibude, možná, že dokonce ubudou. Maďarský premiér Viktor Orbán svým včerejším prohlášením o neslučitelnosti tzv. Benešových dekretů s členstvím v Evropské unii ukázal, jak rychle se dosud nepředstavitelné mění v možné.
adam.cerny@economia.cz
