USA a Evropa nemají totožné zájmy

USA a Evropa nemají totožné zájmy

Adam Černý
Praha, 4. 2. 2002
Spojené státy usilují o to, aby v dalším tažení proti mezinárodnímu terorismu měly co nejvíce spojenců. Pokud se k nim ale Evropané nepřipojí, není vyloučeno, že dosavadní role Severoatlantické aliance výrazně zeslábne.
Velvyslanci členských zemí NATO se na nedávné neformální schůzce v belgickém Lac Genval cítili zaskočeni. Základem poselství Richarda Lugara, dlouholetého předsedy zahraničního výboru Senátu, byl tento odhad: "Pokud se aliance nepřizpůsobí novým hrozbám, které ukázaly atentáty v New Yorku a ve Washingtonu, NATO by mohlo ztratit na významu, protože by přišlo o podporu Spojených států."
Nepřímá výzva, kterou mohli chápat dokonce jako nátlak, musela evropským spojencům připadat nespravedlivá. Vždyť hned po teroristických útocích 11. září iniciovali rezoluci NATO vyjadřující jednoznačnou podporu USA. Rezoluce se přitom odvolávala na klíčový článek Washingtonské smlouvy zavazující členy aliance ke společné obraně před vnějším napadením.
Vojenské operace v Afghánistánu však potom vedly ozbrojené síly USA a Británie; aliance jako celek při nich sehrála zanedbatelnou úlohu. Důvodem byla zkušenost ze zásahu v Kosovu, kdy o cílech museli každý den rozhodovat politici několika zemí.
Rozdíly v názorech na bezpečnostní otázky existovaly již před loňským 11. zářím. Na vrcholné schůzce aliance v dubnu 1999 prosazovaly Spojené státy v čele s prezidentem Clintonem do nové strategické doktríny NATO formulace zavazující členy, aby novým hrozbám - připisovaným nedemokratickým státům vyvíjejícím zbraně hromadného ničení - čelili společně. Evropané si vymohli kompromisní formulaci: Zásahy "mimo hranice NATO" by měly mít mandát OSN. V pozadí byla nevyřčená obava, že Státy by mohly ostatní členy NATO vtáhnout do konfliktu, v němž Evropa nemá stejné zájmy.
To bylo více než dva roky před tím, než byli politici v úterý 11. září 2001 konfrontováni s reálnou podobou nových hrozeb.
O zemích, které Spojené státy pokládají za zdroj ohrožení - "osa Severní Korea, Irák a Írán" -, mluvil prezident George W. Bush minulý týden ve svém prvním výročním projevu v Kongresu. Reakce na druhé straně Atlantiku ukazují, že rozdíly, které se v září zdály smazány, se vracejí zpět. Josep Piqué, ministr zahraničí Španělska, které tento půlrok předsedá EU, dal Washingtonu oficiálně najevo, že patnáctka bude nadále udržovat vztahy s Íránem.
Diference jsou zřejmé i v otázce konfliktu na Blízkém východě. Spojené státy nadále podporují Izrael, svého strategického spojence, a zvyšují odstup od palestinské samosprávy v čele s Jásirem Arafátem. Unie naopak zdůrazňuje jeho nezastupitelnou roli. Madrid jménem EU vyjádřil znepokojení nad tím, jak izraelská armáda ničí budovy a zařízení, jež byly na palestinských územích postaveny s finanční pomocí patnáctky.
Za studené války bylo NATO zárukou proti hrozbě z východu. Dnes čelí novému nebezpečí. Senátor Lugar novou výzvu formuloval takto: "Všechny americké spojenecké svazky budou prozkoumávány a hodnoceny ve světle nových hrozeb."