Školné a dobrodružství poznání

Radim Valenčík

Návrh zákona o změně financování studia na vysokých školách je poslaneckou iniciativou. Vše, co je ve sporu o školné relevantní, v něm stojí "černé na bílém". Přesto se z tohoto sporu stalo - slovy slavné knížky o fyzice - dobrodružství poznání.
K čemu došlo? Většina názorů, která zazněla, nevyjadřuje stanovisko k realitě návrhu, ale stanovisko k představě o návrhu. Příliš mnoho lidí nekomentuje text, který přišel do sněmovny, či který si lze přečíst na www.skolne.cz, ale spíše něco, co by předložili sami, pokud by měli zavést školné. Vznikla tak situace až komická, pokud by se nejednalo o věc závažnou.
Jak se to mohlo stát? Nepodezírejme nikoho ze zlé vůle. Vysvětlení je prosté a v jistém smyslu to bylo možné i předvídat. Řešitelskému týmu, který návrh připravil, se totiž podařilo najít původní, invenční a přitom velmi jednoduché řešení překonávající řadu úskalí přístupů, které jsou aplikovány či připravovány ve světě. S trochou nadsázky - na stole je lepší řešení problému, než mohl kdo předpokládat.
Autoři si postavili za cíl zavést školné a současně vytvořit podmínky, které by neomezovaly příjmově slabší vrstvy v přístupu ke vzdělání. Tedy zapojit soukromé zdroje do financování škol, aniž by vznikalo sociální síto či sociální segregace. Pokud má být úkol splněn, musí být nalezen vhodný systém půjček. Přitom každý, kdo je na školu přijat, musí mít na půjčku nárok.
Zde ovšem vzniká problém. Kdo bude půjčky poskytovat? Banky k tomu budou ochotny jen tehdy, pokud si budou moci vybírat klientelu (pak se ovšem nejedná o půjčky, na které by měl student nárok), nebo budou chtít, aby stát půjčku garantoval (a ten bude muset v řadě případů splácet půjčku i s úroky místo studenta). Lze zřídit veřejnou instituci poskytující půjčky všem studentům, kterým ji neposkytne banka, pak ale vzniká problém, odkud vzít počáteční kapitál. Jedno i druhé řešení lze oprávněně kritizovat.
Tak se i stalo. Stínový ministr školství čtyřkoalice Petr Mareš předpokládá, že návrh problém řeší zřízením veřejného investora. V tisku totiž uvedl: "Navrhovaný mechanismus je velice komplikovaný. Předem předpokládá určitou podobu politiky vlády - určitou míru investic do vzdělávání, kterou nejsme schopni zaručit, pokud ve vládě nesedíme. To je moje hlavní námitka... Aby mohl být vytvořen příslušný fond, aby se to celé vůbec rozeběhlo, musí rozpočet počítat s určitou výší výdajů na vzdělání. A to se za poslední tři roky vlastně nikdy nepodařilo." Podle předsedy ČSSD Vladimíra Špidly zase návrh problém řeší formou státem garantovaných půjček od bank: "Navíc státem garantované půjčky na školné by podle něj (Špidly) zčásti stejně platil stát včetně úroků bankám." (Zpravodajství ČTK z 6. ledna.) Podobně se vyslovují i další politici či komentátoři.
Jenže, návrh nepředpokládá ani státem garantované půjčky, ani zřízení veřejného investora. Jak tedy zaručuje, že student půjčku dostane? Sociálně ošetřený úročený závazek splácet část nákladů na studium (školné) z budoucího příjmu po překročení určité hranice (po dosažení průměrného příjmu) procentuálně stanovenou částkou vzniká studentovi vůči vysoké škole, kterou studuje. Škola je věřitelem a sama kvalitou vzdělávacího procesu rozhoduje o tom, jak jí budou dlužníci peníze splácet. Přitom - z pochopitelných a pro všechny zúčastněné výhodných důvodů - se připouští možnost přímé úhrady, kterou mohou využít ti, co na to mají, nebo úhrady s využitím bankovní půjčky, pokud je finanční instituce ochotna ji studentům dané školy, daného oboru, příp. daného ročníku poskytnout.
Toto řešení zabíjí hned několik much jednou ranou.
Za prvé: Žádný student, který byl přijat na vysokou školu, nemusí platit školné během studia. Zákon tedy nevytváří žádné sociální síto přístupu ke studiu.
Za druhé: Do vzdělávacího systému se okamžitě dostávají prostředky ze soukromých zdrojů v podobě přímých úhrad či úhrad s využitím bankovních půjček.
Za třetí: Vzhledem k tomu, že banky si mohou vybírat lukrativní klientelu, nemusí jim stát nic garantovat.
Za čtvrté: Každá vysoká škola je motivována k tomu, aby zvyšovala efektivnost vzdělávacího procesu z hlediska uplatnitelnosti svých absolventů. Návazně na to může v rámci povolených mantinelů určovat výši školného. Podle toho, jak kvalitní vzdělání poskytne, jí rovněž budou přicházet peníze od absolventů.
Toto řešení je jednoduché, průzračné a má i jiné půvaby. Návrh dolaďuje další technické detaily. Není divu, že v odborných kruzích ve světě vyvolává značný zájem. Před problémem "jak na to" totiž stojí řada zemí a hledají nejvhodnější řešení. Zde bylo nalezeno.
Jakmile si uvědomíme tento klíčový prvek zákona, odpadá řada námitek a smysl toho, co přináší, se začne vyjevovat v plné kráse s jasně zřetelnými praktickými efekty. Chce to jen překročit myšlenkový stereotyp a vyjadřovat se ne k vlastním představám, ale k tomu, co je předloženo. Ty, co se vydají touto cestou, čeká dobrodružství poznání, nový pohled na věc. Ostatně - co je přitažlivějšího než objevování nových obzorů?

Autor pracuje na Vysoké škole finanční a správní v Praze
radim.valencik@vsfs.cz