Tvorba letošního nositele Nobelovy ceny se na českých jevištích objevila poměrně záhy - s jejich úspěšným průnikem do jiných evropských metropolí. Už v roce 1962 nastudoval Ota Ornest v Městských divadlech pražských - na scéně ABC - hru Archandělé nehrají biliár. Tato hudební groteska, pohrávající si s motivem relativity skutečnosti a snu, útočí na byrokraty a nepostrádá ani - jak je Foa zvykem - moralistní tendenci. Nabádá člověka, aby se "nestal koulí na biliáru, kterou může každá špinavá ruka postrkovat". Hlavní role v pražské inscenaci hráli Alena Vránová a Otto Šimánek. 

O čtyři roky později se - opět v ABC - objevuje jen rok stará hra v originále nazvaná Settimo: Ruba un po meno (Sedmé přikázání: Kraď trochu méně). Zde uváděná jako Nepokradeš, a když tak ne málo! Režisér Ivan Weiss do hlavních rolí obsadil Jiřinu Bohdalovou a Lubomíra Lipského.

Počátkem sedmdesátých let se v Západočeském divadle v Chebu hraje Foova Isabella, tři karavely a podfukář v režii Miloše Horanského. Brněnské divadlo Husa na provázku v režii Petera Scherhaufera uvádí Mysteriu Buffu, která bude v devadesátých letech vzkříšena v inscenaci Jana Borny a v provedení Vladimíra Marka hned na několika scénách - v královéhradeckém Draku, v Divadle na zábradlí a později ještě v Dejvickém divadle. Mezi tím však leží mnohaletá propast. Dario Fo totiž na protest proti pronásledování signatářů Charty 77 zakázal své hry u nás uvádět.

Fo se na naše jeviště vrátil až roku 1990 plzeňskou a libeňskou inscenací velmi známé hry Náhodná smrt anarchisty. O tři roky později se na Kladně hrála jeho fraška Řekni mi to na rovinku.

Své zkušenosti má s Dariem Foem také režisérka Jaroslava Šiktancová. Na počátku loňského roku s pražským Divadelním spolkem Kašpar nastudovala starší text Daria Foa z roku 1965. V překladu a úpravě Anny Kareninové byl uváděn pod titulem Za vším vězí ďábel. Naturelu souboru, který se již svým názvem hlásí k dávné tradici divadla jako podívané, právě taková hra "sedla". Černá komedie totiž nabídla nejen duchaplné dialogy, ale také bohaté dějové zvraty, při nichž dochází i na spouštění po provaze a další pohybové kejkle. Děj, zasazený kamsi do středověku, balancuje na hraně tragiky a komiky je zasazen snad kamsi do středověku. Ovšem procesy s čarodějnicemi, kacířská hnutí, palácové intriky, touha po moci, revolty ve jménu vyšších ideálů, které končí ve slepých uličkách nových kariér, drobné lži a velké intriky - to vše k lidskému rodu patřilo tehdy a patří stále. Mění se jen protagonisté, kulisy a vnější okolnosti. I ďábel (jenž je vlastně jen zavrženým andělem), který chce být hlavním strůjcem a hybatelem pozemského děje, se mění v pouhého ďáblíka. V nebohý nástroj, jemuž zbývá téměř trapná role pouhého statisty v tom důmyslném a nekonečném kolotoči nástrah a manipulací. Představení, které z kašparovského repertoáru ovšem do konce roku zmizí (pražská derniéra je připravena na 20. listopadu, o něco později, 5. prosince, se pak hra bude hrát ještě jednou v Kolíně) se tak stalo přímo ukázkovým příkladem poetiky italského autora.

Ostatně tu velmi výstižně shrnul český překladatel a znalec italského divadla Zdeněk Digrín slovy, že Foovy komedie jsou "plny nejgrotesknějších scén, bláznovství, které však směřuje k přesně určenému cíli- nebýt notné dávky bláznovství, byl by z Daria Foa kazatel, moralista. Ke svému i našemu štěstí káže Dario Fo tím, že ze sebe dělá šaška. Fraška pro něho vlastně znamená nástroj drtivého morálního nátlaku."