"Nešlo mi o rychlé peníze"

Filmový střihač a netypický podnikatel v jedné osobě Jan Mattlach spravuje dům, který postavil jeho dědeček. Vybudoval v něm kino MAT, které patří k nejpříjemnějším v Praze.
V roce 1991 rozhodoval Parlament o restitucích a já jsem se modlil, aby ten návrh neprošel. Měl jsem spoustu své práce, která mi naplňovala život a bylo mi jasné, že pokud moje rodina získá dům zpátky, nastane moment, kdy se budu muset rozhodnout, co dál. A věděl jsem, že to rozhodování nebude snadné, říká Jan Mattlach, jehož rodina získala v restitucích dům v Praze na Karlově náměstí.
Rohový dům ve funkcionalistickém stylu postavil v roce Mattlachův dědeček Jan Matoušek, pražský stavitel, který ho budoval od základů pro sebe a pro svou rodinu. "Tehdy v tom jednadevadesátém roce jsem tušil, že bude zle," pokračuje Jan Mattlach. "A bylo to horší než jsem si myslel. V okamžiku, kdy jsem začal uvažovat, že do toho půjdu, tak pro mě největší problém byl odůvodnit si, proč mám mít tento majetek. Respektive proč ho má mít moje rodina, protože je to majetek mojí maminky, ale u nás doma nikdy nepanovaly takové vztahy, že by se říkalo to je moje, to je tvoje. Protože kromě maminky jiný dědic není, bylo také od začátku jasné, že se budu o dům starat já, tehdy ještě moje sestra Zuzana k tomu neměla vztah. Tenkrát jsem si řekl, že pokud budu majetek spravovat, tak ne proto, aby dělal rychlé peníze, ale abych ho využil k něčemu, co bude mít smysl a tak si ho zasloužil."
Jan Mattlach je filmový střihač. Vystudoval FAMU, začínal na Barrandově, kde se například podílel na filmu Pějme píseň dokola a ve Zlíně Requiem pro panenku. Tak jako většina lidí, kteří získali v restitucích majetek, musel i on začít v další profesi. "Zpočátku to vůbec nebylo jednoduché.Vůbec jsem netušil, co to bude obnášet a abych pravdu řekl, ani jsem se v nové situaci neuměl chovat. Když jsem měl zazvonit u nájemníků a říct: Tenhle dům teď patří naší rodině, nebyl jsem toho schopen. Museli se o to postarat kamarádi. Zazvonili jsme u jedněch dveří a otevřela nám asi třicetiletá žena. Podívala se na mě a řekla: Že vy jste vnuk pana stavitele. A to tehdy rozhodlo, protože jsem pochopil, že v domě, v němž nikdo z naší rodiny třicet let nebyl, přežil genius loci. A tak jsem se do toho pustil. Brzy jsem si uvědomil že tu jsou dvě možnosti - buď prostory tak jak jsou okamžitě pronajmout, anebo pronajmout jen část a zároveň začít s rekonstrukcí. Jsem rád, že jsem zvolil druhou možnost. Už proto, že se kolem mě začali stahovat podivné typy. Například zástupci Bohemia Banky. Prolítli dům, zeptali se kolik je tu partají, vzali kalkulačku a začali sypat cifry. Do půl roku Bohemia Banka neexistovala. Takových případů bylo daleko víc. Větu: Nebudeš se muset o nic starat, jen ti budeme házet peníze v obálce do schránky, jsem slyšel mnohokrát. Naštěstí mě nikdy neokouzlila."
Dnes je kino Mat známé po celé Praze. Jan Mattlach ho ve svém domě otevřel v prosinci roku 1994. Je výjimečné už tím, že uvádí alternativní program, který víc než výši tržeb sleduje kvalitu filmů. Kino slouží také jako studijní sál, v němž se konají projekce pro novináře, besedy, diskuse. Patří mezi kina, která se podílejí na nejrůznějších uměleckých přehlídkách a festivalech, zpravidla nekomerčně zaměřených. Příjemné bistro v přízemí a bar v suterénu mají milou, s filmem spjatou atmosféru, velmi slušný personál i ceny. Zajímavě řešený filmový klub, který je dílem architekta Martina Vrátníka, vyhledávají diváci i lidé, kteří s filmem pracují profesionálně. K pracovním schůzkám, tiskovým konferencím i seminářům. "Vybudovat filmový klub mě nenapadlo hned," říká Jan Mattlach. "Původně jsem uvažoval o filmové hospodě. Nenašel jsem ale vhodného provozovatele. Nabízeli se takoví, kteří neměli vztah ani k filmu ani k divákům. Šlo mi o to, aby film tady nebyl pouhou dekorací, aby tu byla příjemná atmosféra a přijatelné ceny. Když se tady těch zájemců vystřídalo neúspěšně asi deset, nakonec kývla sestra Zuzana a řekla ano. Dnes je každodenní provoz na ní. Kdybych odjel někam na rok, klidně Mat bude fungovat dál. Kdyby odjela Zuzana na měsíc, tak se to tu zhroutí. Dokážu sehnat investice, ale starat se o provoz, jednat s dodavateli, to bych neuměl. Ono při snaze zachovat tu slušné ceny není vůbec jednoduché."
V domě na Karlově náměstí má Jan Mattlach také střižnu. Poslední měsíc tam trávil každý den, když stříhal film Polojasno natočený k výročí 17. listopadu. Když nestříhá, je úředníkem. Není to prý tak, že by dny dělil mezi obě profese. Když hoří film, správa domů počká. Když film dokončí, ponoří se do účtů. Neustále vymýšlí, co by se dalo vylepšit, nedávno do kina pořídil zvuk dolby stereo.
"Ptáte se, co se po restituci změnilo v mém soukromém životě? Přišel jsem o pár kamarádů. V prvním roce, kdy jsme dům dostali, občas někdo přišel s nápadem: Hele, půjč mi sto tisíc. Když jsem řekl, že nemám, a já opravdu neměl, dotklo se ho to. Později, když jsem dostal Českého lva za střih filmu Válka barev, také jsem zaslechl pár nepříjemných poznámek. Asi je to tak, jak říká Jiřina Jirásková, totiž že úspěch se neodpouští. Na druhou stranu nám spousta lidí fandí. Mám radost, že úspěch tady je. Hlavně kvůli Zuzaně, ta tomu věnuje hrozně moc. A kvůli mamince, která nás s neutuchajícím entuziasmem podporuje."
Jméno: Jan Mattlach
Věk: 36 let
Listopad 1989: Filmový střihač
Listopad 1999: Filmový střihač a taky trochu úředník