Mezinárodní legislativa již nevyhovuje politické realitě v současném světě
Platné právo v Čečensku selhává
Rusko již několik dní permanentně útočí na území tzv. samozvané Čečny - Ičkerie, neboť ta je podle názoru oficiálních ruských představitelů odpovědná za výcvik a následné akce islámských teroristů, které si na území Ruské federace v nedávných dnech vyžádaly desítky lidských životů a stovky zraněných osob. To je oficiální zdůvodnění probíhající vojenské operace. Jak se ale na ni dívá současné mezinárodní právo?
V prvé řadě si musíme uvědomit, že Čečensko je v současné době stále integrální součástí nezávislého a svrchovaného státu - Ruské federace. To nedávno potvrdil i ruský premiér Vladimír Putin, který prohlásil, že "žádná hranice s Čečenskem neexistuje, neboť Čečensko je subjektem Ruské federace".
Po rusko-čečenské válce sice došlo k pokusům zcela osamostatnit Čečnu - Ičkerii na Rusku. Minulo se to ale reálným účinkem, neboť tento jakoby samostatný stát doposud neuznal žádný člen současného mezinárodního společenství.
Samotný akt uznání, resp. neuznání státu mezinárodním společenstvím sice podle mezinárodního práva není nezbytnou podmínkou pro vznik a existenci nového státního útvaru, v praktické rovině má ovšem obrovský význam, neboť neuznání je vlastně faktickým odrazem toho, že mezinárodní společenství není ochotno takový státní útvar kooptovat jako plnoprávného člena do svého středu. I z tohoto důvodu není tedy možné na Groznyj pohlížet jako na řádný subjekt mezinárodního práva. Za něj je naopak považována Ruská federace, jejíž vláda je oprávněna zajistit na svém státním území určitý standard územní správy a veřejného pořádku, který nebude ohrožovat vzájemné vztahy a mírovou existenci mezinárodního společenství.
Mezinárodní právo navíc vyžaduje, aby v rámci tzv. efektivity vlády na daném území vláda fakticky podřídila své autoritě všechny osoby podléhající její jurisdikci. V tomto ohledu by se tedy zdálo, že ruská intervence do Čečenska je zcela v souladu s normami mezinárodního práva, neboť podpora a podněcování teroristické činnosti jsou bezesporu erozním prvkem mírového vývoje mezinárodního společenství a mezinárodního práva vůbec. V tomto bodě je tedy jakákoli mezinárodně právní paralela se zásahem NATO proti svrchované a nezávislé Svazové republice Jugoslávii nemožná, neboť Bělehrad je na rozdíl od Grozného řádným členem mezinárodního společenství se všemi právy a povinnostmi z toho vyplývajícími.
Druhým aspektem problému ale zůstává otázka dodržování určitého standardu lidských práv a základních svobod, případně základních pravidel mezinárodního humanitárního práva ze strany Ruska vůči obyvatelům této kavkazské provincie. Rusko se podpisem mnoha významných dokumentů upravujících právě onu mezinárodně lidskoprávní dimenzi zavázalo tyto normy respektovat a aplikovat vůči všem obyvatelům, kteří žijí na jeho státním území. Vojenské akce federálních sil proti údajným základnám islámských teroristů (dosud navíc nebylo zcela potvrzeno, že za útoky proti civilním objektům na území Ruska stojí čečenští teroristé) ale ve značné míře postihují zejména nevinné oběti v podobě civilního obyvatelstva, které nemá s terorismem nic společného. To není příliš konzistentní postoj s výše uvedenou skutečností. Logickým vyústěním dosavadního stavu potom jsou desetitisíce uprchlíků, kteří zaplavují sousední oblasti, kteří reálným způsobem vytvářejí hrozbu humanitární katastrofy ne nepodobné té, které jsme byli svědky v případě kosovské krize. A toto je možno zcela jistě považovat za situaci, která ohrožuje mírovou existenci a vzájemné pokojné soužití mezi jednotlivými státy v této oblasti.
Jsem toho názoru, že podobně jako v případě SRJ, tak i v otázce řešení kavkazské krize nebyly před použitím síly jako prostředku řešení konfliktu vyčerpány všechny ostatní nenásilné metody, jež mezinárodní právo nabízí. Jedná se především o diplomatická jednání. Čečenský prezident Maschadov údajně několikrát navrhl Rusku uzavření smlouvy, v níž by byl Groznyj za určitých podmínek připraven zůstat součástí jednotného hospodářského, vzdušného, informačního a dopravního prostoru Ruské federace.
To by ve svých důsledcích znamenalo faktické vzdání se nároků na vytvoření samostatného státu. Moskva ovšem zatím veškerá jednání odmítla a snaží se řešit celou situaci silou. Mezinárodní společenství by proto mělo celou problematiku pečlivě monitorovat, co nejrychleji poskytnout efektivní pomoc všem čečenským uprchlíkům a v případě potřeby a v souladu s principy platného mezinárodního práva také zaujmout vůči Moskvě adekvátní postoj včetně např. pozastavení hospodářské a ekonomické pomoci. To by však na druhou stranu mohlo znamenat ještě větší destabilizaci oblasti, než je tomu doposud.
I v případě tohoto konfliktu jsme opět svědky toho, že mezinárodní právo selhává, z čehož logicky pramení jeho neschopnost efektivně řešit krizové situace. Je proto zcela nezbytné pokusit se o systémovou změnu mezinárodního práva, která by odrážela současné potřeby mezinárodního společenství.
Libor Lukášek,
autor je expert na mezinárodní právo
Vojenské akce federálních sil proti údajným základnám islámských teroristů ve značné míře postihují zejména nevinné oběti z civilního obyvatelstva, které nemá s terorismem nic společného.
