Architektonické desetiletí očima kritiků, ale také laiků

Jedenáct kritiků lze považovat za autory výstavy mapující přínos let 1989 až 1999 pro českou architekturu.
Profesní měsíčník Architekt požádal v loňském roce jedenáct kritiků zabývajících se architekturou, aby vybrali deset děl právě končící dekády. Nemusela to být nutně díla tzv. nejkvalitnější nebo díla tzv. rozhodující o dalším vývoji architektury. Měla to být díla, která té jedenáctce "utkvěla v mysli". Anketa (doprovozená bohatou obrazovou dokumentací) měla podat jakési "defilé české architektury", poutavý a zajímavý obraz oboru, s nímž je každý z nás - odborník neodborník - konfrontován prakticky každý den. Výsledkům ankety byla věnována podstatná část posledního, tedy dvanáctého čísla loňského ročníku časopisu. A zároveň z nich vznikla putovní výstava, jejíž první zastavení v těchto dnech trvá v Lapidáriu Betlémské kaple v centru Prahy. K vidění tu bude do 12. května, poté se vydá na cestu po různých městech republiky.
Architekturu posledního desetiletí lze tu sledovat z různých pohledů - v chronologické řadě, v pohledu ryze osobním (kritici většinou - věrni zadání - doplnili své nominace hodnotícím komentářem, který často mířil k zobecnění), v početním poměru hlasů pro i proti určitým stavbám. O další rozměr obohatily "architektonické defilé" názory několika desítek osobností kulturní scény či veřejného života, lidí, kteří jsou v oboru architektury vlastně laici. Najdeme tu názory publicistů, sociologů, filmařů i divadelníků, překladatelů i starostů, malířů i geologů, teologů i lékařů. Jejich vztah k architektuře snad přesně vystihl profesor ekonomie a děkan fakulty sociálních věcí UK Lubomír Mlčoch, když napsal: "Architekturu vnímám jako součást života, jako chodec a poutník." Písničkář Jan Burian si ovšem zároveň postěžoval: "Schází mi možnost kontroly, širší veřejná diskuse o projektech. Občané jsou stále ještě slabí... Stále ještě jde s námi snadno manipulovat."
V odborné části ankety si nejlépe vedla novostavba lounské Galerie Benedikta Rejta z roku 1998 navržená Emilem Přikrylem a jeho spolupracovníky. Nominovalo ji devět kritiků, mezi nimi také Jiří T. Kotalík, který ve svém komentáři píše: "Příkladný je akcent na promyšlený a funkční detail a neuvěřitelná schopnost pracovat maximálně úsporně. Výsledkem je přímočarý až syrový architektonický výraz a mimořádně sugestivní atmosféra interiérů." Větší počet nominací získal také vinohradský Office Centre, rekonstrukce městského úřadu v Benešově, administrativní budova Nationale - Nederlanden, tzv. Tančící dům, továrna a sídlo firmy Sipral v Praze-Strašnicích, gymnázium v Orlové, Divadlo Alfred ve dvoře či českokrumlovský Dům pečovatelské služby. Mezi laiky byl pozitivně nejčastěji jmenován Tančící dům - pro svoji hravost, fantazii a originalitu (i když si - jako spisovatel Ludvík Vaculík - někdy kladli otázku o tom, jak se osvědčil funkčně). Opačné znaménko naopak nejčastěji získávala novostavba Myslbek (i když jí - opět Vaculíkem - bylo přiznáno užitečné vřazení do provozu města).
Architektonické defilé desetiletí uspořádané Architektem nemůže být zajisté ani definitivní, ani úplné. Takové ambice si dotazovaní ani pořadatelé snad ani nekladli. ("Hodnotit českou architekturu let devadesátých, stanovit její hranice bez návaznosti a přitom stát teprve na konci této dekády je odvážné," říká například Marie Platovská z Ústavu dějin umění AV ČR.) Je to však pohled, kterému bezesporu nechybí zajímavost.

Ivan Matějka