V posledních týdnech jsem několikrát narazil na nový sociologický průzkum české společnosti. Asi víte, o čem je řeč − sociologové, kteří ho pro Český rozhlas připravili, rozdělili českou společnost do šesti velkých tříd, jako jsou zajištěná střední třída, nastupující kosmopolitní, ohrožená… namísto obecně předpokládané vedví "rozdělené společnosti", jejíž hraniční čára vede někde mezi pravicí a levicí, popřípadě mezi oblibou autoritářství a důrazem na liberální hodnoty. Těch šest tříd si ovšem podle průzkumu navzájem nerozumí, a co hůř: ani si navzájem nedůvěřují.

Přitom důvěra je mnohem důležitější než třeba shoda politických názorů. Nemusíme spolu souhlasit, můžeme mít rozdílné pohledy na to, jak má společnost řešit ten či onen problém, ale to je otázka diskuse a nějakého společenského konsenzu, společenské dohody. Jenže ve chvíli, kdy nevěříme, že dohoda bude dodržena, nemáme už vůbec žádný nástroj, jak udržet společnost pohromadě.

Bohužel demokracie je principiálně založena na důvěře: třeba v to, že většina nezneužije svého postavení k demontáži systému a potlačení menšiny. Ale přitom sama už ze svého principu nemá nástroj, jak důvěru vynutit ani jak eliminovat ty, kteří se rozhodli důvěry zneužít.

Na důvěře je založena obrovská část našich životů. Věříme bance, že nám nesebere peníze. Věříme internetovému poskytovateli a algoritmům, že když se připojíme na stránky naší banky, je to opravdu ona, a ne podvodníci, kteří z nás vymámí heslo a vyluxují nám účet. Věříme, že nám v restauraci přinesou jídlo z čerstvých surovin, že nám nenaplivou do polévky, že lékař předepíše správné léky a lékárník nám místo brufenu nedá lysohlávky. Věříme, že nám auta nevybuchnou, že domy nespadnou, že systém bude fungovat tak, jak má, a když nebude, přijde někdo a opraví ho. Bez důvěry bychom mohli žít tak akorát v lesích v chýši, kterou jsme si vlastnoručně stloukli, a jíst jen to, co sami ulovíme a nasbíráme.

Vězňovo dilema

O důvěře by se dalo přemítat dlouho, ale pojďme si, v duchu Komenského hesla, trošku hrát. Možná vás to překvapí, ale právě hry představily velmi zajímavý pohled na chování lidských společenství.

Patrně na vás učinil někdo křivé udání, protože jste byli, aniž jste se dopustili něčeho zlého, jednou ráno zatčeni. Odvezli vás na policejní stanici, kde vás vyslýchající policista informoval, že kromě vás zatkli ještě jednoho, vám neznámého člověka a považují vás za spolupachatele nějakého vloupání. Ale že věří, že vy jste v zásadě nevinný, jenom potřebují svědectví proti vašemu komplicovi. Buď policii podepíšete, že vloupání má na svědomí ten druhý, a půjdete domů, nebo budete zapírat a pak celý případ půjde k soudu. U soudu budete osvobozeni, ale budou s tím opletačky a nepříjemnosti. Ovšem, dodá policista, když budete zapírat a ten druhý vás naopak potopí, bude to na několikaletý trest. No a pokud se podrazíte navzájem, dostanete jen půl roku…

Prosím všechny s právním vzděláním, aby přimhouřili obě oči. Nejde o reálný právní proces, jen o hru. Pokračujme ale dál. Dostanete několik hodin na rozmyšlenou. Co uděláte? Podrazíte neznámého "komplice"? Nebo budete zapírat? Domluvit se nemůžete a nevíte, co udělá ten druhý. Podrazí vás? Proč by to ale dělal?

Zbývá vám ještě 70 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se