Co je to whistleblowing a kdo je whistleblower? K termínu, který se stává stále populárnějším, je vhodné postavit se čelem. Ve slovníku cizích slov stojí, že whistleblowing je "pískání na píšťalku ve smyslu oznamování či upozorňování na porušování norem, zásad, pravidel, nezákonného, korupčního nebo neetického chování na pracovišti nebo v okolním sociálním prostředí". Dodám, že je to jednání, které přichází na řadu, když veškeré další snahy o nápravu selžou.

Nedávno jsem stejnou otázku položil nadějným studentům a odpověď jednoho z nich byla alarmující: "Whistleblower je zaměstnanec, který zradí svoji firmu." Opravdu vnímáme v českém prostředí člověka, který upozorní na nějaké nekalosti ve firmě − že společnost poškozuje svou činností životní prostředí, že využívá dětskou práci nebo nelegální zaměstnance, že okrádá stát na daních nebo vypisuje a nechává vyhrávat předražené zakázky na ministerstvech − jako zrádce? Je to nastavení hranice naší společností, dané naší historií, nebo se jedná o sounáležitost s firemní kulturou, která tento přístup v Česku v některých firmách de facto diktuje? V době, kdy máme rekordně nízkou nezaměstnanost a je možné si vybrat z mnoha pracovních nabídek, jsme přesto lákáni k falešné loajalitě k zaměstnavateli, který porušuje nejen etické principy, ale i zákony, poškozuje životní prostředí a potažmo zdraví nás i našich blízkých, krácením daní připravuje stát o možnost kvalitnějšího školství, zdravotnictví, bezpečnosti, infrastruktury. Proč jsme k tomuto chování lhostejní, někdy těmto lidem dokonce držíme palce a tomu, kdo na takové jednání upozorní, nepomůžeme, navíc jeho jednání odsoudíme a vyloučíme ho ze skupiny?

V češtině pro whistleblowing neexistuje ekvivalentní překlad. Respektive existuje, je to "stěžovatel", "udavač", "práskač".

Michael Woodford, MBE, bývalý prezident a CEO Olympus Corporation, vystoupil 24. října 2017 na Compliance konferenci pořádané Českou compliance asociací v hotelu Clarion, kde hovořil o tom, jak ani jako CEO nedokázal zabránit některým praktikám, které se v jeho společnosti děly, a proto proti nim veřejně vystoupil.

V Česku to budí úsměv a poklepání si na čelo. Jak je možné, že se skoro tři dekády po sametové revoluci tváří v tvář osobnímu hrdinství otáčíme a máme pocit, že je něco špatně? Není již čas překročit svůj vlastní stín a následovat Michaela Woodforda, nevidomého Ondřeje Závodského z občanského sdružení Okamžik a další − u nás − výjimky? Ukázat osobní hrdinství by mělo být u občana svobodné demokratické země samozřejmostí. Je to příliš? Co tedy začít s tím, že budeme mít pro whistleblowing český název, který není pejorativní?