HN: V prostředí záchranné služby se pohybujete přes 20 let. Když srovnáte, s jakým vybavením jste jezdili k pacientům v 90. letech a s jakým teď, v čem je posun?

I ve srovnání se světem u nás měla záchranná služba tradičně velmi vysokou úroveň. Díky vazbám na Petera Safara, otce resuscitace, jehož rodiče byli z Česka, se sem už za komunismu dostávaly informace a nové pohledy velmi rychle. Že by se za posledních 20 let něco zásadně změnilo, co se zdravotnické techniky týče, že by přišlo něco, o čem se nám ani nezdálo, to bych ani neřekl. Veškerá technika je samozřejmě modernější, monitory posílají data do nemocnic, jsou spolehlivější, mají více funkcí. Ale není to nic přelomového.

Dramaticky se však změnily organizační aspekty. Dříve si vrátná napsala adresu na lístek, který předala řidiči, ten zavolal sestře a doktorovi a někam vyjeli. Dnes vše běží po počítačových sítích, přes satelitní navigaci. Objevil se fenomén telefonické resuscitace a první pomoci. Nesmíme zapomenout ani na daleko kvalitnější vzdělávání personálu. Jak lékařů, tak zejména nelékařských pracovníků. Právě na nich ostatně dnes leží hlavní "břímě" zajištění celého provozu záchranné služby.

HN: Jste členem Evropské rady pro resuscitaci. O kterých trendech se teď v této organizaci nejvíce mluví?

Úsilí se soustřeďuje na podporu laické resuscitace. Jde například o projekt resuscitace dětmi, kde se snažíme, aby výchova v této oblasti začínala už ve škole. Řeší se také, jak to udělat, aby fungovaly automatické defibrilátory. Jako stroj fungují, ale z hlediska organizačního už tolik ne. Po Česku máme tisíce defibrilátorů, ale pouze jednotky úspěšných použití za rok. Je potřeba to rozhýbat. Velmi dobré jsou zkušenosti s policií a hasiči například v Ústeckém či Jihomoravském kraji a v Praze s městskou policií.

Ondřej Franěk

◼ Začínal jako lékař záchranné služby v Kladně. Od roku 1996 působí na pražské záchrance, dlouhá léta ve funkci vedoucího lékaře, v současné době je jejím primářem a zároveň mluvčím.
◼ Jezdí nejen se sanitkou, pacienty zachraňuje i ve vrtulníku. Je dvojnásobným držitelem Zlatého záchranářského kříže, zejména za rozvinutí konceptu telefonicky asistované neodkladné resuscitace.
◼ Je členem Evropské rady pro resuscitaci a také výboru Společnosti urgentní medicíny a medicíny katastrof. Jako pedagog připravuje mladé lékaře k atestaci.

HN: Jak se zlepšuje zapojování laiků do první pomoci?

Mnoho záchranářů říká, že se laici dívají po senzacích a nepomůžou. Samozřejmě jsou takoví lidé a je naprosto logické, že když se stane nehoda, lidi zajímá, co se tam děje. Na druhou stranu si alespoň tady v Praze nemůžeme stěžovat na to, že by lidé nechtěli pomáhat. V roce 2003 jsme začali se systematickým poskytováním doporučených informací k první pomoci. Na začátku jsme měli 12 procent laicky resuscitovaných pacientů se zástavou oběhu, v roce 2007 jsme se dostali na 70 procent a v posledních pěti letech se pohybujeme okolo 80 procent. To je fantastické číslo ve srovnání se světem, kde je to okolo 30 až 40 procent.

HN: Laici často narážejí na to, že je o první pomoci něco učili ve škole, něco jiného v autoškole a na kurzu v práci už to zase bylo jinak. Druhá věc je, že si to často ani nepamatují. Nekomplikuje to situaci?

Může to tak být. Ale základní postupy jsou v podstatě stále stejné. Odborná diskuse, která se o nich vede, připomíná diskuse o tom, kolik andělů se vejde na špičku jehly: jestli se má hrudník mačkat do hloubky pět, pět a půl, nebo šest centimetrů, 100krát, nebo 120krát za minutu. Omáčka okolo se mění, ale od toho jsou tu operátoři, aby poskytli aktuálně přesné instrukce.

HN: Od loňska probíhá pilotní testování mobilní aplikace Záchranka, která operátorům automaticky odesílá polohu zraněného. Osvědčila se?

Velmi. Implementace technologií do zdravotnictví někdy není úplně šťastná. Když slyším o elektronických zdravotních knížkách a on-line objednávání k lékaři, tak je to všechno krásné, ale pak si vybavím naši babičku, které je 95 let. A to jsou ti lidé, kteří mají problémy a potřebují se objednat. Ovšem v případě aplikace Záchranka technologie přesně zapadla do cílové skupiny. Naši nejobvyklejší klienti − staří lidé − ji tolik nepotřebují. Volají z domova, znají svou adresu. Ale nehody v terénu, takzvaně uprostřed ničeho, se dějí přesně těm lidem, kteří používají moderní telefony a jsou i ve stresu schopní s touto technologií pracovat.

HN: Podle čeho posuzujete, jestli se vám péče o pacienty daří a zda se případně zlepšujete?

Žádné čistě kvalitativní parametry nejsou celostátně nijak definované. Což je divné. Celosvětově je uznávaným kritériem kvality záchranky úspěšnost resuscitací. I to má ovšem svá "ale". Pokud jde o časové parametry, jediný, o kterém víme, že má odborný význam, je doba od vzniku závažného onemocnění do okamžiku, kdy se pacient dostane na místo definitivního ošetření. Paradoxně ani toto měřítko není plošně nijak standardně vyhodnocováno.

Naopak se strašně pachtíme po dojezdových časech. Nedávno jsem četl, jak na Slovensku pláčou nad tím, že se záchranným službám tyto časy o minutu prodloužily. Přitom cílem práce záchranné služby přece není dobrý průměrný dojezdový čas, ale záchrana pacienta. Pokud se průměrná doba dojezdu prodloužila na úkor méně závažných stavů, a díky tomu se zkrátila u těch supernaléhavých, je to samozřejmě dobře.

HN: Připravujete mladé lékaře k atestaci. Existuje něco, co se před 10 lety museli učit a dnes už jde o překonaný přístup?

Samozřejmě se vyvíjejí názory na farmakoterapii některých onemocnění, velký posun nastal také u ošetření úrazů. Dříve se lékaři učili, co všechno by ještě mohli na místě udělat, dnes se naopak klade velký důraz na minimalizaci časových ztrát a rychlý přesun do nemocnice. S tím souvisí i to, že dnes by neměl být lékař jen specialista na záchrannou službu, ale že těžiště jeho práce by mělo být na urgentním příjmu, tedy v nemocnici. Přístup, kdy někdo dělá celý život jen záchranku, je z mého hlediska úplně špatný.

HN: Je to tedy tak, že by dnes lékař měl být schopný jak nasednout do sanitky či vrtulníku, tak sloužit na urgentním příjmu?

Přesně tak. To se teď velmi klopotně a bolestivě rodí. Je spousta kolegů, kteří jezdí jen se záchrankou a z urgentního příjmu mají strach. Je tam daleko širší spektrum pacientů. Dnes už se tento obor učí i na fakultách, a tak by tu postupně měli růst odborníci. Druhá věc je − a to je obrovská a základní bolest systému −, že u nás urgentní příjmy téměř nejsou. Velká čest dobře vyvedeným výjimkám. V zahraničí je nějaké centrální příjmové místo standardní součástí jakékoliv nemocnice.

HN: Proč je v Česku urgentních příjmů málo?

Dlouhodobým problémem je, že v tomto směru zatím nejsou dořešeny úhrady od pojišťoven. Urgentní příjem je přitom ekonomicky i odborně výhodný. Člověk, kterému se zamotala hlava, upadl, narazil si bok nebo si roztrhl obočí a ještě ho bolí na hrudníku, nemusí navštívit pět různých ambulancí, ale může být vyšetřen na jednom místě. Urgentní medicína nabízí velké zjednodušení jak pro pacienty, tak pro nemocnice i pojišťovny, ovšem za cenu, že jednotlivé obory "pustí" akutní část své péče někomu jinému. To naráží na obrovské mentální překážky.

HN: Mají absolventi o neodkladnou lékařskou péči zájem?

Mají, až překvapující. Urgentní medicína je pro mladé lidi atraktivní a doufám, že to není pouze tím, že se někdy prezentuje tak, že záchranáři vlastně jenom slaňují z vrtulníku a zachraňují život, který visí na vlásku. I to k urgentní medicíně patří, ale dominantní jsou "běžné" akutní stavy: od bolestí, potíží s dýcháním, poruch vědomí přes "obyčejnou" nevolnost či teplotu až po akutní psychické potíže či porod v terénu. V urgentní medicíně se potkávají akutní stavy mnoha oborů a snad právě v tom je její kouzlo. Každý případ je tak trochu detektivka, na jejíž řešení máte jen několik desítek minut, v lepším případě několik hodin.