Rámec právě vydaného devátého sólového alba islandské autorky a zpěvačky Björk může působit překvapivě, ale vedla k němu jasná cesta. Předloňská drásavá deska Vulnicura byla jejím prvním cyklem o osobních záležitostech − šokovou terapií se zatěžkaným zvukem smyčců reagující na zraňující rozchod s partnerem a otcem dcery, umělcem Matthewem Barneym.

"To byl konec jedné kapitoly, Utopia je začátek další," nechala se slyšet Björk, která prý nyní natočila "Tinder album" − s randěním i novým zamilováním do života, jak říká v narážce na stejnojmennou on-line seznamovací službu.

Kontrastně světlá deska Utopia, která se do světa rozletěla minulý pátek, je zprávou o tom, že láska existuje, že naděje by měla vést k vykročení na cestu ze stínu a že optimismus si lze zvolit jako životní náboj.

U dvaapadesátileté Björk, která hudbu vytváří od dětství, je cenné a jedinečné, jak své myšlenky a směřování překládá do hudebních prostředků: v minulosti sestavila album Medúlla jen z lidských hlasů jako podporu soběstačnosti a ekologické střízlivosti. Od přílišného antropocentrického akcentu na lidstvo poodstoupila v Biophilii, projektu ilustrujícím přírodní principy jako příliv, krystalizace či virus.

Nyní je ve hře virus lásky, ovšem propojený s přesvědčením, že štěstí by v dnešním světě mělo být dosažitelnější komoditou. Uprostřed práce na desce byl Donald Trump zvolen americkým prezidentem a Björk prý koncept docvakl: v časech chmurných vyhlídek se rozhodla lobbovat nejen pro naději, ale přímo pro vizi šťastného, svobodného života.

Vznik alba je zajímavým příběhem i pro ty, kdo by jinak neměli trpělivost poslouchat sedmdesát minut s flétnovým ansámblem, zvuky ptáků a ztrácejícím se rytmem. Björk a její rešeršér se ponořili do mytických příběhů utopií: od dávných bajek až po sci-fi, včetně socialistických manifestů a staročínského Pramene broskvových květů.

Autorka opakovaně narážela na příběhy žen, které se rozhodnou utéct z mužské společnosti a kdesi stranou založí vlastní svobodnou komunitu. Svou utopii si Björk představuje jako ostrov "vzniklý patrně ekologickou katastrofou", kde žijí jen ženy a mezi druhy existuje prostupná hranice ("Rostliny mají pusu, vibrují ve vzduchu jako kolibříci nebo vám vyrůstají z rukou").

Koexistuje tu každodenní život, nahota bez napětí a ekologicky šetrné technologie. Prostě individuální verze ráje podle Björk, evidentně podnícená potřebou vzít si dovolenou od patriarchátu − nejlépe permanentní.

V ženských mýtech prý Björk opakovaně vnímala důležitou roli fléten a píšťal. Doma na Islandu založila malý flétnový klub a se skupinou žen postupně vytvořila party a aranžmá, které prostupují snad všemi písněmi.

Protiváhou k pohanskému a přírodnímu elementu je technologie: Björk zdůrazňuje, že s venezuelským elektronickým hudebníkem Arcou, který s ní pracoval už dřív, teď tvoří vlastně "partnersky". V tomto ohledu Björk záměrně odmítá model tvorby, kde jedna dominantní osoba, v hudebním průmyslu nejčastěji muž, "shrábne" kredit i za druhou.

Ideje a koncepty ovšem nejsou tím, co člověk na desce Utopia nakonec sedmdesát minut poslouchá. Björk tentokrát sní energicky, přesvědčeně, ovšem také v síti odkazů, mnohdy velmi útržkovitě. Nechce "uvíznout v opakované smyčce průšvihů našich otců", zřejmě i proto hudba spíš dýchá rubato, v přílivových vlnách, než aby vykazovala pravidelný rytmus.

Pro ucho západního posluchače je to docela námaha − a písně s rytmem jako Sue Me, nebo aspoň jasným refrénem, viz singlový videoklip The Gate, představují menšinové pevné body tekutého a vzdušného alba.

Album

Björk
Utopia
One Little Indian 2017

Ne že bychom Björk upírali její experimentátorství, ale tentokrát vytvořila dlouhou nahrávku se spoustou silných krátkých míst. Lze je soustředěně "navnímat" jako umělecké dílo, se kterým se utkáme jednou či dvakrát, ale poslouchat ho doma na repeat bude málokdo. Leda jako kulisu, nesoustředěně: mix ptačího zpěvu, perkusí, elektroniky, fléten a zpěvu přináší skutečně svěží zvukovou atmosféru. V sedmdesáti minutách se však leckdy opakuje jak sdělení, tak sound.

Na celé téhle práci je mnoho inspirativního, od myšlenkového pozadí přes sociální citlivost vtělenou do způsobu práce až po konkrétní místa na desce. Nemá však cenu zastírat, že působí nevyváženě, jako by finální tvar nebyl tím, na čem Björk záleží ze všeho nejvíc. I to je možná svého druhu lekce.