Hudebník Jiří Stivín na čtvrtečním koncertu v pražském jazzklubu Reduta v den svých 75. narozenin převzal Diamantovou desku Supraphonu. Ocenění získal za více než 673 tisíc prodaných nosičů.
Stivín na koncertu zároveň pokřtil výběrové trojalbum nazvané (75) Quodlibet.
"V Redutě jsem měl první svatbu a slavil jsem tam padesátiny, tak jsem si schválně vybral termín koncertu na pětasedmdesátiny," řekl Stivín, který na čtvrteční večer pozval asi dvacet přátel.
Známý hudebník narozeniny slavil již 18. listopadu tradičním koncertem k Poctě sv. Cecílii v pražském Rudolfinu. Opět ho doprovodilo proměnlivé muzikantské sdružení Collegium Quodlibet.
"Tyto koncerty děláme už od mých padesátin, mám radost, že přišlo hodně lidí. Byla to důstojná oslava," uvedl.
Stivín někdy bývá s nadsázkou označován za muže v placaté čepici, který umí hrát i na slupku od banánu nebo záchodovou rouru.
"Ono se to trochu přehání, je to instalatérská trubka, která může být teoreticky od čehokoliv. Co se týká čepice, nechávám si šít speciální s malým kšiltem. Když jsme se jednou rozhodl, že ji odložím, začali na koncertech chodit lidé a ptali se, kde je Stivín, že přišel nějaký divný plešatý dědek," podotkl.
Výběrové trojalbum (75) Quodlibet je při mnohosti Stivínových hudebních kontaktů a počtu vydaných alb jen zlomkem toho, čím posluchače od šedesátých let potěšil.
První CD z bilančního kompletu nabízí kombinaci snímků z alb Zvěrokruh a Status Quo Vadis. Druhé CD nese název Jazz v tandemu a je věnováno mimořádnému spojení s kytaristou Rudolfem Daškem.
Třetí disk je nazván Barokní zobcovky a patří hudbě skladatelů Georga Philippa Telemanna a Antonia Vivaldiho. "V tomto novém trojalbu se nesnažím o nový tvar, jen spojuji spojitelné a mám za to, že atmosféra při poslechu může pozitivně fungovat," řekl Stivín.
Jedna z prvních Stivínových nahrávek pro Supraphon vznikla v květnu 1969. Šlo o skladbu Antonína Matznera Love in Davos, No 329.
Již o dva roky dříve se však Stivín se svoji flétnou podílel na nahrávce slavné písně Slavíci z Madridu v podání Waldemara Martušky. "Říkal jsem tehdy dirigentovi Josefu Vobrubovi, že to improvizované sólo ještě přehraju, ale jemu těch šestnáct taktů stačilo," vzpomíná hudebník.
V uměleckém světě se pohybují i Stivínovy čtyři děti. Zuzana je herečkou i zpěvačkou, Markéta učí na flétnu, Jiří je bubeník a Adam hraje jako baskytarista v popové skupině Mig 21.
"Všichni mají zaplaťpánbůh maturitu a dělají mi radost," uvedl Stivín.
Ve Všenorech, kde bydlí, se Stivín od roku 1999 věnuje workshopům v rámci svého Centra pro improvizaci v umění. "Snažíme se tam mimo jiné ukazovat, jak se dá osobitě pojmout hudební nápad. My jsme byli vychovaní na uších, hudbu jsme poslouchali," řekl.
"Současná generace chce všechno vidět a to, co jde ušima, považuje jenom za takový doplněk. Proto se dělají megakoncerty se světly a pyrotechnickými efekty. Sednout si a jen poslouchat muziku už skoro nikoho nebaví," dodal.
Jiří Stivín patří k nejvýraznějším českým muzikantům, přestože se věnuje spíše okrajovým žánrům - jazzu a barokní muzice.
"Zahraju na všecko, co má díru, někdy i bez. Vedle trubek, saxofonů, píšťalek a hřebenů jsem si oblíbil různé flašky, gumové hadice, pumpičku od kola, imitaci lidské kosti. Vsadil jsem se, že zahraju i na banán, dalo mi to hodně práce, ale nakonec se ozval. Zato na housku jsem sázku prohrál," líčí se svou typickou hravostí.
Charakterizuje ho nespoutanost, improvizace a časté přecházení mezi jednotlivými hudebními styly. Rád hraje na neobvyklých místech, třeba v jeskyních nebo třeba v zoo v kleci u panterů.
Stivín je také skvělým fotografem a původní profesí kameramanem. Je tváří světových scén, jam sessionů, ale v klidu zahraje i za večeři ve venkovské hospodě.
Nosit čepice začal koncem 60. let. "Točili jsme tehdy válečný film a mezi komparsisty měl jeden kluk nádhernou kšiltovku. Koupil jsem si od něj, zvykl si na ni a od té doby ke mně patří." Stejně jako vtipné přesmyčky a slovní hříčky.
Zvláštní nápady, hravost a vědomí, že se věci dají dělat jinak, prý zdědil po otci, který vynalezl třeba stroj na vysokofrekvenční kalení, kuličková ložiska a brýle z umělé hmoty.
"V dětství jsem chtěl být tradičně hasičem, pilotem, popelářem, a úplně nejraději ničím," říká.
Maminka Eva Svobodová – menší z tet ze snímku Drahé tety a já – ho poslala na Barrandov dělat rekvizitáře. A tam mu poradili, aby zkusil pražskou FAMU.
Točil pak filmy o Werichovi, o mexickém malíři a později i dokument o mamince s názvem Máma a já. "Maminka měla přezdívku Vlk a její úhlavní kámošky byly Marie Rosůlková a Květa Fialová," líčí.
Ale během školy Stivína chytila muzika. Studoval skladbu na Královské hudební akademii v Londýně a na AMU v Praze. Začínal v 60. letech na flétnu a saxofon v kapele Sputnici.
V roce 1964 s Martinem Kratochvílem založil kapelu Jazz Q, se svým duchovním otcem Karlem Velebným pak hrál v jeho SHQ.
Stivín – nejlepší jazzový saxofonista roku 1967 – v 70. letech účinkoval s kytaristou Rudolfem Daškem a v mnoha dalších jazzových formacích, včetně vlastních. Dodnes jamuje v klubech s kvartetem.
Kromě flétny je na ostatní hudební nástroje – cembalo, bicí či další dechové nástroje – vlastně samouk.
Také píše hudbu pro film, na kontě má asi 30 filmů, mimo jiné Co je vám, doktore, Jako jed, Pevnost. Nahrál i znělku k rozhlasovému Hajajovi.
Jeho hudba se objevila celkem asi na 130 CD. Když zrovna neskládá, tak se podle svých slov "strčí do krabice".
Vloni se Jiří Stivín, majitel pověstné sbírky nástrojů, potřetí oženil. "Rodinu to trochu nasoslo, ale život jde dál. S Lenkou jsme si sedli a vždycky je lepší být v dobré společnosti, než sám," dodává.
