Máme tu výročí 17. listopadu 1989. S náručí květin na Národní třídě se k němu bude opět hlásit kdekdo. Včetně těch, kdo byli v inkriminované době na druhé straně barikády. Takže není od věci zhodnotit, do jaké míry to vlastně s odkazem 17. listopadu myslíme vážně. Jak na to? Nejlepší možná bude podívat se, jak se to v dnešním Česku má s naplňováním hesel, která se před 28 lety skandovala na demonstracích. A řekněme rovnou, že to nebude pohled nijak zvlášť potěšující.

Třeba takové heslo "Konec vlády jedné strany". V listopadu 1989 panovala shoda, že se vláda jedné partaje, které ostatní dělají pouze křoví, jaksi neosvědčila. Dnes se k myšlence na vládu jedné strany, pardon hnutí, vracíme, a to za široké, ba celospolečenské podpory. Premiér − ANO. Vláda − ANO. Šéf sněmovny − ANO. Jaký že to problém?! Sarkastik by řekl, že už chybí jen ustanovení vedoucí role ANO ve společnosti (což by šlo zařídit třeba referendem, ale radši nenapovídat).

Některé paralely s minulostí jsou každopádně docela mrazivé. Andrej Babiš prohlašuje, že se nemá politikařit, ale "makat pro lidi", což poněkud upomíná na momenty, kdy se komunističtí tajemníci rozčilovali, že jim "zaprodanci a samozvanci" nenechají "klid na práci". Volání, že všechny strany by měly podporovat Babišovu vládu, protože "splní i jejich program", zase připomíná praxi Národní fronty, kde sdružené strany a organizace aktivně spolupracovaly s KSČ, protože to bylo přece "v zájmu všeho lidu". Že to je dnes jinak, protože máme demokracii, funguje opozice, nezávislé instituce a tak dále? No jistě, ale když slyšíme, že je docela dobře možné, že vláda jedné strany bude zvesela vládnout bez ohledu na parlament kdovíjak dlouho, i kdyby se opozice stavěla na hlavu, tak je vlastně docela jedno, jaké instituce máme…

Ale pojďme k dalšímu heslu listopadu 1989: "Zpátky do Evropy." Před 28 lety jsme si byli jistí, že se chceme vymanit z pozice satelitu SSSR a stát se součástí Evropských společenství. Dnes? Polovině lidí v Česku členství v evropském projektu vadí, mluví se o referendu o vystoupení z EU. "Hlavně ne euro! Hlavně se víc neintegrovat!! Hlavně bránit su-ve-re-ni-tu!!!" volá se. K tomu lze poznamenat, že zdejší "obrana suverenity" má v zásadě dvě polohy. Jsou tací, kdo vcelku otevřeně říkají, že by rádi suverénně rovnou odtransportovali Česko z Evropy na Východ. A pak jsou tací, kteří by sice s Českem nehýbali, ale bohužel jim nedochází, že pokud dobrovolně osiříme, Východ si pro nás ochotně přijde sám, jak už je jeho zvykem. A to pak bude integrace, panečku.

Zpět k heslům listopadu 1989. Volalo se také: "Ať žije Havel." Inu, Havel bohužel už nežije, a to ani v metafyzickém slova smyslu. Havlovy myšlenky ochrany lidských práv, solidarity se slabšími jsou takřka zapomenuty. Nejvyšší ústavní činitelé se na straně jedné můžou přetrhnout v ponížených suplikách vůči čínskému režimu, protože nějaký dalajlama nám přece nebude kazit byznys. Ale když dojde v Česku k rasistickému útoku, jako minulý týden, jsou ve většině zticha, nebo dokonce rasismus bagatelizují tím, že "se takové věci stávají". Máloco je Havlovi vzdálenější než současná politická praxe, reprezentovaná třeba současným prezidentem. Čímž se organicky dostáváme k dalšímu z hesel listopadu 1989: "Miloše do koše!" Ani s jeho naplněním to v aktualizaci roku 2017 zatím nadějně nevypadá…

Závěr? Z hesel listopadu 1989 zůstal aktuální jen pokřik: "Máme toho dost." Stejně jako tehdy, i nyní jsou lidé naštvaní, chtějí změnu. Zdá se ale, že mají pro změnu dost toho, co listopad 1989 přinesl. Dost demokracie, svobody, dost příslušnosti k Evropě. Demokracie v jejich očích splynula s politickou korupcí, svoboda s neproduktivním chaosem. Snění o Evropě zabila nostalgie po pomazánkovém másle a děs ze třinácti uprchlíků. Hodnoty v heslech listopadu 1989 se vypařily. Nově poptávanými jsou pořádek, bezpečí, suverenita. A prostředníkem dosažení má být autorita, někdo, kdo to vezme pevně do rukou a nezakecá se. Ne, není to samozřejmě žádný návrat do totality, dějiny se neopakují. Ale jemné připomenutí časů minulých nám duch současné doby přináší, ne že ne.