Věta z Haškova Švejka "to je syn toho probodnutýho, to bude asi také pěknej lump" se dá číst jako odposlechnutý pouliční plk. Když se však stejná logika stane státní ideologií, je zaděláno na pořádný malér. Převedeno do dnešní Sýrie, režim v Damašku sice mluví o návratu uprchlíků, ale jeho bezpečnostní síly návrat exulantů co nejvíce ztěžují, pokud mu rovnou nebrání s argumentem, že mezi navrátilci se mohou vyskytnout bojovníci z poražené teroristické organizace Islámský stát. Či jinak řečeno, že pokud někdo utekl, asi neměl čisté svědomí, a proto je třeba v něm vidět, jak praví jiný český klasik, "sprostého podezřelého".

Cyničnost režimu Bašára Asada vystihuje jeho hodnocení výsledku déle než šest let trvajícího vnitrosyrského konfliktu z letošního srpna: "Ztratili jsme nejlepší z našich mladých lidí (…), ale získali jsme za to zdravější a harmoničtější společnost." Tato zdravější a harmoničtější společnost má podobu jedné z nejrozsáhlejších současných humanitárních tragédií. Miliony Syřanů z jejich domovů vyhnala občanská válka spuštěná proti nim Bašárem Asadem. Podle odhadů OSN více než polovina z původních zhruba jednadvaceti milionů obyvatel musela opustit domovy, přičemž přes šest milionů se stalo bezdomovci ve vlastní zemi a dalších více než pět milionů bylo nuceno ze Sýrie uprchnout. Počet mrtvých se odhaduje na více než 400 000 a většina zavražděných či zabitých byli civilisté.

Rozsah neštěstí je uznáván všeobecně, rozdíly jsou v popisu příčin a důsledků. Režim v Damašku hází všechny odpůrce do jednoho pytle s nálepkou teroristické organizace Islámský stát a zdůvodňuje tak rozsah použitého násilí. Masové demonstrace vůči despotické vládě Bašára Asada ale začaly před šesti lety a byly pokojné v duchu toho, co dostalo označení arabské jaro a čehož společným rysem byla kritika autokratických režimů. V Damašku, poučení z předchozího vývoje v Tunisku či Egyptě, vsadili na násilí, které mělo vyvolat také násilí a zpětně tak ospravedlnit toho, kdo s násilím začal. Pokojné demonstrace vydržely několik měsíců, ale když na tisíce lidí stále pálili ostřelovači a vězení se začala ­plnit zatčenými, do davů nakonec najížděly tanky a začaly padat barelové bomby, lidé se začali bránit.

Bašár Asad se dočkal své války, která však nebyla příliš úspěšná. Do mocenského vakua se ze sousedního Iráku přelili bojovníci takzvaného Islámského státu v naději, že dosáhnou stejných zisků. Vládce v Damašku byl pár kroků od porážky. Až když před dvěma lety vstoupilo do hry Rusko, situace se otočila. Ale ne pro ty, kdo museli opustit zemi. Při dobývání měst jako Aleppo utečenců naopak přibývalo.

Výsledek: situace uprchlíků jak uvnitř Sýrie, tak za jejími hranicemi se v ničem podstatném nezměnila a v dohledné době ani nezmění. Podle průzkumů mezi exulanty většina z nich uvádí, že se nechce vrátit z obav před represáliemi režimu, které se dají shrnout do jedné věty: "Když jsme kvůli Asadovi utekli, proč bychom se měli k němu vracet?"

Zážitky těch, kdo se pokusili o návrat, tyto pochybnosti jen potvrzují. Mnozí z nich byli zatčeni, jiným byly zabaveny dokumenty dokazující, že doma vlastnili majetek, zvláště domy. Během bojů byla záměrně ničena sídla úřadů s matrikami a katastrálními rejstříky, aby nebylo možno majetkové poměry zpětně dohledat.

Strach z represí povzbuzují informace, že míra násilí asadovského režimu nijak neklesá. Letos v lednu bylo sarinem zabito ve městě Chán Šajchún takřka devadesát lidí, z nich třetina dětí. Výsledná říjnová zpráva vyšetřující komise OSN za nejpravděpodobnějšího viníka označila syrskou armádu, protože bomba s jedem byla svržena z letadla, kterými odpůrci režimu nedisponují. Zprávu zpochybnilo Rusko, které však má dobrý důvod, protože to byla Moskva, která nabídla, domluvila a garantovala dohodu, na jejímž základě se Damašek zavázal, že odevzdá všechny své chemické zbraně. Prst ukazující na viníky tak nemíří pouze na Bašára Asada, ale i na jeho protektora.