Málokterý vědec zná komunistická vězení lépe. Arktický ekolog Josef Svoboda během 50. let prošel 17 věznicemi včetně Mírova u Olomouce, plzeňských Borů, Leo­poldova nebo obávaných jáchymovských uranových dolů.

Nebyl to však jen komunistický režim, který mu kladl překážky na cestě jeho životem. I tak se z něj stal úspěšný akademik, který v prosinci spolu s dalšími šesti vědci převezme českou Cenu Neuron za přínos světové vědě.

Přitom na začátku jeho života při něm stálo štěstí, když se díky přímluvě děkana dostal v roce 1948 na Masarykovu univerzitu. Jenže ne nadlouho.

Komunisté o rok později zlikvidovali brněnskou skupinu křesťansko-demokraticky orien­tovaných studentů. Svoboda byl mezi nimi. Dostal 11 let za protistátní činnost.

Nad pochmurnou etapou svého života však nenaříká. Naopak o kriminálu hovoří jako o velkém daru, jelikož v něm potkal mnoho osobností, se kterými by se jinak neseznámil.

Cenu Neuron dostanou i další

◼ Ceny Neuron se předávají každý rok špičkovým vědcům, kteří výrazně ovlivnili svůj obor a zároveň
pomáhají svým následovníkům.

Vědu tak musí chápat hlavně jako službu společnosti. Kromě Josefa Svobody obdrží 6. prosince cenu:
◼ Emil Paleček – chemik
◼ František Šmahel – historik
◼ Martin Roček – fyzik
◼ Otto Hrodek – lékař
◼ Pavel Pudlák – odborník na informatiku
◼ Vladimír Šverák – matematik

Nakonec si odseděl osm a půl roku. Bránu pankrácké věznice opustil až před 29. narozeninami. Přesto však i nadále toužil studovat. Tehdejší režim mu to ale neumožnil. Místo sezení v univerzitní lavici tak krmil zvířata v zoologické zahradě.

Po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 musel učinit těžké rozhodnutí.

Jako spoluzakladatel Klubu 231, který sdružoval politické vězně, emigroval podobně jako mnoho jeho dalších členů − on si pro svůj další život vybral Kanadu.

Až tam se mu konečně podařilo vystudovat vysokou školu. Přestože se na studia vrhl mnohem později než jiní, v roce 1973 to dotáhl až na post profesora na Torontské univerzitě, kde se svými studenty podnikal expedice do kanadské Arktidy.

"Řekněme, že v začátcích tu byla i jistá analogie s jáchymovským gulagem − jedli jsme konzervy z ešusů, sprcha žádná, záchod z naftových barelů," vzpomíná Svoboda.

Za tu dobu se stal uznávaným odborníkem. Věnuje se především vlivu klimatických změn na arktický ekosystém. Úplnou vinu za oteplování planety ale člověku nedává.

"Změna podnebí by nastala, i kdybychom se chovali jako neandertálci. Jeden apel však mám: Nekácejte, nespalujte, nevytěžte všechno za 200 let a nechejte něco pro budoucí generace," vzkazuje.

Když už to vypadalo, že ty nejtěžší rány osudu má za sebou, tak v roce 2004 náhle zemřel na selhání srdce jeho sedmadvacetiletý syn Andrew, který byl nadějným hudebním skladatelem.

Od té doby se snaží dělat vše pro to, aby se na dílo mladého umělce nezapomnělo. Ostatně jednu z oper napsal syn podle jeho vyprávění. Její děj se odehrává v 50. letech v jáchymovském uranovém lágru.

Chuť do života ale ani přes všechny životní útrapy neztratil. "Vedu rozsáhlou korespondenci, píšu články a eseje o tom, kam nás vede či zavádí technologická civilizace. Je třeba, abychom se rozjímavým životem a uzavíráním se do hradu srdce znovu učili čelit chaosu, který se na nás zvenčí valí. To je cesta nesnadná, skoro bolestná, ale terapeutická a obrodná," říká.