Podnikatel Jakub Zajíc spolu s parťákem Lukášem Žďárským v Praze vdechli život třem na první pohled neobyvatelným místům. Z ruin bývalého skladiště na Radlické vybudovali multifunkční společenský prostor, ze smíchovské truhlárny oblíbenou kavárnu a z neotřelého holešovického továrního prostoru vznikla kombinace konceptů od obchodu po taneční studio. Kolem těchto prostor vznikla komunita mladých lidí, ale letos je dohnala chybějící razítka stavebního úřadu a podnikatelé je museli zavřít. Definitivní "stopku" to pro ně ale neznamenalo. "Úplný konec jsme si nikdy nepřipustili. Věděli jsme, že některé chyby, které jsme udělali, jsou napravitelné. Není tak nic ztraceno," říká Zajíc.

HN: Zatím se vám podařilo získat potřebná povolení jen pro holešovický Vnitroblock, který jste znovu otevřeli. Co vás dohnalo? Nevelká důslednost v začátcích?

Určitě. Řekl jste to vlastně přesně. K důslednosti bych přidal i neznalost.

HN: Neměli jste v pořádku všechny dokumenty. Narazili jste na úřady?

Spíš na stížnosti lidí, kteří chtěli dělat problémy. Úřady pak musely reagovat, to je pochopitelné.

Svět podle Ypsilon

Jakub Zajíc je jedním z řečníků konference Svět podle Ypsilon, která se koná ve středu v pražské La Fabrice. Jejím tématem je střet představ o práci mezi generací mileniálů a dnešních topmanažerů. Zajíc vystoupí spolu s producentem a choreografem Yemim nebo Davidem Šiškou ze společnosti Bonami. Za generaci manažerů vystoupí třeba generální ředitel Českých drah Pavel Krtek nebo Pavel Řehák z Direct pojišťovny.

HN: Řada lidí ale kritizovala i to, že úřady nezasáhly dřív.

Úřady sice věděly, že své projekty dotahujeme a ne ve všem jsme stoprocentní, ale nepřekročili jsme žádné hranice.

HN: Co jste po uzavření řešili jako první?

Byla to celkem velká škola. Zavření kavárny přišlo zčistajasna. V noci jsme se dozvěděli, že už ráno nesmíme otevřít. Nezvolili jsme asi úplně správnou cestu, jak to okamžitě řešit. Někteří naši lidé byli naštvaní, že jsme jim to nedali hned vědět a o zavření se dozvěděli ze sociálních sítí.

HN: Jak to tým nesl?

Byly to bolesti, ale náš tým vesměs drží. Lidé nás neopustili, až na jednu malou výjimku. A to přesto, že jsme neměli žádný příjem a nebylo jisté, kdy zaměstnancům pošleme peníze.

HN: Byli jste na to všechno dva? Radlickou, Kavárnu i Vnitroblock jste rozjeli s Lukášem Žďárským.

Jsme už čtyři majitelé, hlavní rodina se rozšířila. Zároveň se snažíme opírat o lidi, kteří nám pomáhají jednotlivé koncepty vést. Na nich stojí vedení týmu. Takže si vytváříme korporátek a pyramidu…

HN: Sám jste si prošel menší farmaceutickou korporací. Je něco, co vám tam vadilo a stejně to máte?

Pravidla a dlouhá doba, než se na něčem dohodneme. To se nám stává. Na druhou stranu jsme tu výš, než jsme byli v předchozích pracích, koncepty jsou naše. Tehdy jsem necítil, že něco buduji. Nic za mnou nezůstávalo. Naopak dnes, když se shodneme ve čtyřech, je to po našem.

HN: Na co to naráží?

Každý si "bojuje" za svůj pohled s vědomím, že přináší to nejlepší. Jde o to najít ideální cestu. V předchozí práci jsem musel poslechnout a dělat. To mě nebavilo. Na druhou stranu to asi dnes přináším i já lidem pode mnou. Procesy ale pomáhají, lidé mají jasná pravidla.

HN: Ty jste ale ze začátku neměli…

Lidé je od nás začali vyžadovat. Nevěděli, co přesně je jejich odpovědnost. Ne všichni lidé si umí sami hledat práci, ale potřebují ji mít danou.

HN: Řada firem řeší zaměstnávání takzvaných mileniálů. Jaká je jejich práce?

Je flexibilní. Záleží na lidech, jak si ji naplánují. Jestli budou v práci trávit veškerý čas, třeba jako my, anebo jen pár hodin týdně. Dnešní doba to umožňuje a záleží jenom na nás, co si vybereme a kudy chceme jít.

Jakub Zajíc (30)

Žatecký rodák Jakub vystudoval globální podnikání a management na Newton College. Spolu s Lukášem Žďárským založili projekty Radlická kulturní sportovna, Kavárna co hledá jméno nebo Vnitroblock. Časopis Forbes ho vloni zařadil do žebříčku 30 pod 30. Ve volném čase se věnuje sportu, hrál závodně florbal.

HN: Mají tedy mladí lidé náročnější požadavky na pracovní dobu, flexibilitu, zodpovědnost?

To je dáno dobou, a ne věkem. Třeba k nám se začali hlásit profesně seniornější lidé, kteří chtějí dělat smysluplnou práci. Mají rodiny a chtějí flexibilitu, mnohdy si prošli korporátem. Práce s námi je naplňuje a baví.

HN: Mají to podobně všichni pracovníci?

Těžko říct, každý to tak asi nemá. Víc převažují ti, co se s námi sžili. Ukázalo se to během nedávných problémů. Několikrát jsme s nimi řešili, co bude dál, a přiznali, že i přes všechny těžkosti odejít nechtějí. Práce s námi je baví. Jedna kolegyně dokonce v nadsázce řekla, že to je náboženství. Mají nás jako svůj životní styl.

HN: Je něco z toho aplikovatelné pro klasické korporace?

Lidé musí z vedení cítit, že svou prací dýchají. To se předává. Kolegové vidí naše zapálení. Nic nechceme vzdát, makáme, a když narazíme do silné zdi, vybouráme si díru jinde. Lidé vědí, že nám to jedno není a není to pak jedno ani jim. Navíc se je snažíme do toho vpouštět. Aby mohli koncepty vnímat za své. Nedíváme se na ně jenom jako na pracanty.