Ministr spravedlnosti Robert Pelikán (ANO) byl členem poroty právnického ocenění Pro bono & CSR 2017. Tvrdí, že by rád v úřadu ještě pokračoval, protože výsledky jeho práce neodpovídají tomu, co do ní vložil.

HN: Jaká je podle vás role státu v oblasti bezplatné právní péče?

Myslím si, že stát je hlavním hráčem na tomto poli a je to primárně jeho úkol, aby se právní pomoci dostalo každému, pokud ji potřebuje. Stát tento úkol také v mnoha oblastech plní. To ale neznamená, že není co zlepšovat.

HN: Co byste chtěl zlepšit?

Mezery vidím v oblasti srozumitelnosti písemností, které lidé dostávají od soudů nebo jiných právních institucí, některým rozumí jenom právníci, a to ještě ne všichni. Poučení to má být ale pochopitelné pro člověka, který právo nezná.

HN: Je možné tento problém upravit systémově?

Systémově to upravit lze. Na ministerstvu je už takto dávali do pořádku písemnosti, které zasílali lidem exekutoři. To je první linie kontaktu znevýhodněných lidí s právem. Zároveň je to místo, kde je velice potřeba, aby rozuměli tomu, co se děje. Nyní se chceme pustit i do úpravy soudních písemností, takže upravujeme jejich vzory, aby byly pro lidi srozumitelné.

HN: Prosadil jste zavedení bezplatné právní pomoci pro nemajetné. Ti mají tedy nyní nárok na 120 minut konzultace s advokátem za rok. Bude taková pomoc efektivní?

Pro mě je představa taková, že by nikdo neměl utrpět újmu jenom z toho důvodu, že si nemůže dovolit zaplatit právní pomoc. To je jasný cílový stav. Uvidíme, jestli bude toto opatření stačit. Pokud ne, budeme muset vymyslet něco dalšího.

HN: Jaký je přínos jednotlivců, kteří těmto lidem bezplatně pomáhají?

Když jsem byl ještě advokát, snažil jsem se také věnovat pro bono aktivitám. Myslím si, že to je přirozená součást každé práce, která přináší dostatek zisku. Morální povinností je část toho zisku vracet do společnosti.

HN: Co je pro vás hlavní motivací ve výkonu úřadu?

Celý svůj současný život považuji za jednu velkou pro bono aktivitu. Do veřejné služby jsem vstupoval jako do něčeho, co dělám kvůli obecnému zájmu. Výsledky ale jaksi zaostávají za představami a energií, kterou do toho vkládám.

HN: Jaké výsledky máte na mysli?

Na ministerstvu máme nápady, které jsme měli dokončit už dávno a dobře to víme. Stává se ale, že se sejdeme za půl roku a zjistíme, že se nikam neposunuly, protože narazily v soukolí státní správy a byrokracie.

HN: Kdo jiný to může změnit než ministr spravedlnosti?

Pořád si kladu tu otázku, jestli jsem já ten, kdo to může změnit. Ptám se, jestli nemůžu udělat ještě něco víc. Zatím je to ale souboj já versus ta mašinerie, která dost vede. Není to s nulou. Pár gólů jsem dal, ale víc jsem jich dostal.

HN: Co se vám nedaří prosadit?

Problémy jsou zejména s investicemi, ať už do staveb nebo elektronizace. Například nedávno jsem otevíral novou výrobní halu pro vězně. Stavěla se asi deset měsíců, ale předtím se několik let papírovalo, aby se mohlo stavět. To je něco, s čím se nedokážu smířit a co prostě nechápu.

HN: Vidíte v tom nějaký konkrétní problém?

Nevím, co by se muselo změnit. Pořád přemýšlím nad tím, kde to vázne. Je to opakující se problém. Třeba v Ústí nad Labem potřebujeme už 15 let postavit Krajský soud. Tři roky, co jsem ve funkci, se to snažím prosadit. Dosáhl jsem jenom toho, že jsme vyhlásili soutěž na projektanta. To je neskutečně málo. Pro mě jeden z těch frustrujících momentů.

HN: Nebyla potom vaše soukromá praxe přínosnější?

Neumím srovnat, jestli je moje soukromá praxe stejně hodnotná jako výkon funkce ministra spravedlnosti. Když jsem byl v soukromé sféře, tak jsem byl šťastnější, protože za prací byl vždycky výsledek. Teď často není. A to mě štve.

HN: Chtěl byste ve své funkci ještě pokračovat?

Vzhledem k tomu, že výsledky stále zaostávají za tou vloženou energií, bych chtěl v úřadu ještě pokračovat. Myslím si, že pokud budu mít tu možnost, tak by se pár věcí, do kterých jsem už hodně energie investoval, mohlo dotáhnout to cíle, například v oblasti elektronizace justice.