Počítače vidím všude kolem sebe, jen ne ve statistikách produktivity. Tak pravil Robert Solow, laureát Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1987. Jeho postřeh vstoupil do učebnic jako Solowův paradox produktivity. Když jsem se ho v roce 2010 na paradox ptal, odvětil, že mezitím už vymizel. "Postupně se začalo ukazovat, že produktivita roste rychleji právě v souvislosti s nástupem výpočetní techniky v masovém měřítku," upřesnil.

Máme tu však nový, podobný paradox. Denně slýcháme o umělé inteligenci, strojovém učení či cloudu. Ale ouha, růst produktivity dramaticky zpomaluje. Nejen ve vyspělých zemích, ale i v rozvíjejících se ekonomikách. Profesor Erik Brynjolfsson a jeho kolegové nabízejí možná vysvětlení nového paradoxu produktivity ve studii zveřejněné americkým Národním úřadem pro ekonomický výzkum.

Za prvé, do nových technologií vkládáme až příliš velké naděje. Za druhé, ještě neumíme pořádně měřit jejich dopad na produktivitu. Za třetí, těží z nich jen malá část ekonomiky. Za čtvrté, teprve se s nimi učíme zacházet a plně využívat jejich potenciál. Každé z vysvětlení má svoji váhu, říká Brynjolfssonův tým, ale nejvíce k vysvětlení nového paradoxu produktivity přispívá to čtvrté. Za pár let se tedy, doufejme, v Solowových šlépějích vydáme konstatováním, že "paradox mezitím vymizel".