Rusko si připomíná sto let od bolševické revoluce, události, která bez nadsázky změnila nejen ruské, ale i světové dějiny. Kdo by ale čekal nějaké významné akce a celospolečenskou diskusi, bude zklamán. Pořádají se sice vědecké konference, vycházejí monografie, mimo akademickou sféru si toho ale nikdo nevšimne. Hlavním důvodem je to, že Rusko stále ještě nenašlo klíč, jak interpretovat sovětské období svých dějin. Jeho odkaz společnost rozděluje.

Problém nastává již s pojmenováním revoluce. Tradiční Velká říjnová socialistická revoluce je poněkud archaické. Akademičtí historici navrhli termín Velká ruská revoluce po francouzském vzoru. "Mně osobně se to líbí. Zahrnuje to události únorové a říjnové revoluce a končí v roce 1921, kdy bolševici během občanské války definitivně vítězí," říká historik a publicista Jaroslav Šimov. Jenže termín se příliš neujal. "Ono by to znamenalo, že se to bude slavit stejně jako pád Bastily. Že je to událost, která zrodila současný stát. Jenže bolševická revoluce společnost rozděluje, neexistuje nějaký společný narativ," říká ruský politický filozof a publicista Alexandr Morozov.

Revoluce jsou podle Putina zlo

Vladimir Putin dává najevo, že přehnanou úctou k vůdci světového proletariátu Leninovi neoplývá. "Myslitel to rozhodně byl, ale není od věci, když si člověk také dovede spočítat, k čemu jeho myšlenky povedou," řekl ruský prezident počátkem letošního roku. Poněkud překvapivě obvinil Lenina z toho, že jeho kroky vedly k rozpadu Sovětského svazu. Hlavní Leninovou chybou bylo podle Putina to, že SSSR byl formálně svazem rovnoprávných republik s právem vystoupení. "To byla atomová bomba v základech té stavby a ta potom vybuchla. A i ty hranice republik byly nakreslené bůhvíjak. Donbas přidali k Ukrajině, aby se tam zvýšil podíl proletariátu. Úplné šílenství," prohlásil Vladimir Putin.

Putin dává opakovaně najevo, že revoluce jsou mu protivné. "Je to nenávist kádrového důstojníka politické policie vůči profesionálnímu revolucionáři. Samo slovo revoluce má pro Putina negativní význam. A je jedno, jestli jde o revoluci rudou, oranžovou, nebo zelenou," tvrdí opoziční novinář Igor Jakovenko. Ostatně nelze se tomu divit. Podle konzervativních odhadů stál bolševický experiment životy 20−25 milionů obyvatel Sovětského svazu. Tři čtvrtě milionu lidí bylo popraveno během tzv. velkého teroru v letech 1937−1939, ostatní zemřeli v lágrech, ve vyhnanství nebo během hladomorů vyvolaných kolektivizací. Vladimir Putin v doprovodu patriarchy pravoslavné církve Kirilla minulý týden slavnostně odhalil monumentální památník obětem represí v Moskvě.

Zamlčené jubileum

"Tuto strašnou minulost nelze vyškrtnout z národní paměti a nelze ji ničím ospravedlnit, ani takzvaným blahem lidu. Musíme si pamatovat tragédii represí a příčiny, které k nim vedly. To neznamená řešit staré účty. Nesmíme znovu tlačit společnost do nebezpečné konfrontace. Nyní se musíme opírat a důvěru a stabilitu," prohlásil ruský prezident. Mnozí komentátoři si povšimli, že Vladimir Putin se úzkostlivě vyhýbal označení viníků. Nepadlo jméno Josifa Stalina, Vladimira Iljiče Lenina nebo třeba Felixe Dzeržinského, zakladatele obávané Čeky, která během občanské války pozabíjela statisíce lidí. Represe se jednoduše "staly" a je potřeba se s tím smířit.

Tato rétorika odpovídá náladám v ruské společnosti a jejím proměnám. V době perestrojky, koncem 80. let, vycházely vzpomínky obětí gulagu v milionových nákladech. Všichni vzpomínali, koho z jejich rodin se represe dotkly. "Jenže už koncem 90. let se to výrazně změnilo: nás se to nedotklo, nechceme na to vzpomínat a ti, kteří nás před pár lety vyzývali k pokání, nás oklamali. Zničili naši zemi a dnes se nám žije hůře než v Sovětském svazu," vysvětluje filozof a publicista Alexej Cvetkov ml.

Dnes není na rozdíl od doby rozpadu Sovětského svazu ostudné přiznat, že vaši předci sloužili v represivních složkách, ba možná naopak. Jediný zachovalý trestní tábor Perm 36 byl ještě před pár lety muzeem represí. Nyní bylo předchozí vedení vyhozeno a tábor se přeměnil na muzeum NKVD. "Takže teď je to muzeum bachařů, a ne vězňů," připomíná Cvetkov.

Proč mlčí Kreml

"Když bylo výročí únorové revoluce, volala mi spousta zahraničních novinářů, ale z Ruska ani jeden," říká Michail Zygar, autor pozoruhodného projektu Project1917.com, kde každý den publikuje citáty z deníků nebo pamětí někoho ze současníků revoluce, ať již jde o cara Mikuláše II., básníka Alexandra Bloka nebo tanečníka Sergeje Ďagileva. Zygar si nemyslí, že by se Kreml výročí revoluce bál. "Oni si jednoduše vyhodnotili, že na tom nezískají žádné propagandistické body, a tak se rozhodli, že o tom prostě mluvit nebudou," říká Zygar, který je také autorem oceňované knihy Všichni muži Kremlu, o nejbližším okolí Vladimira Putina.

"Současný režim si není jistý svou budoucností, takže na jakékoliv zmínky o revoluci reaguje nervózně," nesouhlasí se Zygarem Jaroslav Šimov. Fakt, že Vladimir Iljič Lenin se z neutrálního Švýcarska dostal do Ruska v zaplombovaném vagonu za pomoci německého generálního štábu, je podle něj v očích Kremlu důkazem zahraničního spiknutí. Mnozí ostatně soudí, že tím byla i únorová revoluce, která svrhla cara. Podle jejich argumentace bylo hlavním důvodem spiknutí spojenců, kteří se obávali, že by Mikuláš II. mohl uzavřít separátní mír s Německem.

"Když se člověk podívá na popkulturu, tedy filmy, seriály nebo populárně-naučné knihy, je vidět, že Kremlu je nejsympatičtější doba Alexandra III., která je brána jako symbol prosperujícího autokratického Ruska," myslí si Jaroslav Šimov. Stejně je třeba Josif Stalin vykreslován podstatně pozitivněji než revolucionáři typu Lenina. Sice se podílel měrou vrchovatou na utrpení Rusů, ale současně je symbolem vítězství Sovětského svazu nad nacistickým Německem. A to je tím, co sjednocuje ruskou společnost. Jasně definované vítězství nad zlem na rozdíl od nejednoznačného dědictví roku 1917.