Dagmar Dubecká řídí jednu z nejúspěšnějších českých advokátních kanceláří. Z pětašedesáti právníků a daňařů tvoří přitom téměř polovinu ženy. Mezi jedenácti partnery figurují ale pouze dvě. Spolu s Dubeckou je partnerkou kanceláře ještě Sylvie Sobolová.

Jaký je váš názor na genderovou vyváženost v právnických profesích?

Rozhodně nejsem zastánkyní kvót. Osobně by mi vadilo, kdyby mě do práce přijali s tím, že se jedná o povinné místo pro ženu. Přišlo by mi to trochu ponižující a sama bych si kladla otázku, zda jsem opravdu tak dobrá, že jsem dané místo dostala právem.

Jsou v advokacii rovné příležitosti pro ženy i muže?

Advokacie určitě patří mezi profese, kde má žena možnosti se uplatnit i při péči o rodinu. Záleží samozřejmě na specializaci. Například u akvizičních transakcí, kterým se věnuji, je to horší. Nedovedu si představit, že bych klientům řekla, že jsou letní prázdniny a nebudu pracovat.

Setkáváte se někdy s určitým rozčarováním nastupujících právniček?

Nejen u právniček, i u právníků. Tady se nedá rozlišovat podle pohlaví. Představy ze školy mohou být někdy nereálné. Základem advokacie bohužel je "vysedět si to". Kolikrát se vám strašně nechce, ale musíte se donutit. Třeba když po dvacáté vidíte stejnou stopadesátistránkovou smlouvu, kde se změnilo několik ustanovení. Naše profese je prostě mnohdy tvrdá dřina.

Vyhovuje to nastupující generaci?

Obecně se říká, že mladší generace chce mít vyváženější způsob života. Někteří si představují soukromý život a zábavu minimálně ve stejném rozsahu jako pracovní nasazení.

Vy osobně jste neměla pocit, že přicházíte kvůli profesi o osobní život?

Rozhodně se to na mém soukromí podepisuje. Před delší dobou jsem pracovala na velké transakci, která se dělala několik měsíců převážně po nocích. Partnerovi jsem odřekla mnoho společných aktivit, protože jsem jednala. Dá se to zvládnout, ale musíte být obklopeni lidmi, kteří pro vás mají pochopení. Velkým uměním pak je přijít domů a přenastavit se. Nemyslet na kauzy, které se vám neustále točí v hlavě.

Jaká jste jako manažerka?

Jsem praktická a rychlá. Ta rychlost je někdy dobrá, jindy zase na škodu, takže se snažím trochu zpomalit. Učím se být trpělivější. Snažím se vnímat, co mi říkají lidé, vžít se do jejich role a promítat si své vlastní začátky v profesi. Management je do značné míry o empatii.

Empatie asi není pro samotný výkon advokacie ryze dobrá…

Advokacie vyžaduje, abyste se naučili udělat zeď mezi sebou a klientem. Jinak byste se zbláznili. Odstup je dobrý i pro klienta; právě nedostatek odstupu je často důvodem, proč si nemůže pomoci sám. I advokáti se ve svých právních věcech nechávají zastoupit advokáty.

Setkala jste se za svou kariéru s tím, že k vám bylo přistupováno jinak než k mužům?

Velmi často se mi stává, že jsem jediná žena na jednání. Nesetkávám se ale s negativními ohlasy. Je pravda, že se někdy ryze mužská protistrana chová trochu jinak, než kdybych byla muž.

Například?

Trochu se předvádí, dokazují mi svou chytrost… Je to ale skutečně ojedinělé.

Jak se stavíte k ženám ve vaší kanceláři, které chtějí při mateřské spolupracovat?

Když se kolegyně rozhodne při mateřství věnovat advokacii, umožníme jí to. Advokacie má svůj půvab v tom, že můžete některé věci dělat z domova. Ne vše se dá sice řešit touto formou, ale je to o debatě s jejím týmem.

Vidíte to jako svou výhodu na trhu?

Zájemci o práci v naší kanceláři nám na pohovorech mimo jiné říkají, že máme pověst přátelské kanceláře.

Co to znamená?

Jako studentka práv jsem začínala v kanceláři Alliance of European Offices, kterou založily renomované zahraniční právnické firmy. Vytvořili jsme přátelskou atmosféru, ale řada kolegů se následně rozhodla odejít do Kocián Šolc Balaštík. Já jsem zůstala a po roce jsem si uvědomila, že mi chybí ti lidé a přátelská atmosféra. Pokud ji nedokážete vytvořit, advokacie je hrozně těžká. Zavřít se na dvanáct, šestnáct a někdy dvacet hodin, dívat se jenom na právní případy bez možnosti odejít je těžké. Přátelská atmosféra mimo to také znamená nebát se obrátit na kolegu s prosbou o radu, předání zkušeností…

Jste řídící partnerkou kanceláře, která má ve svém názvu tři mužská jména. Nebylo vám to někdy líto?

Nebylo. Kolegové Kocián, Šolc a Balaštík věnovali vybudování kanceláře ohromné úsilí. Nedovedu si představit, že bychom jméno kanceláře měnili podle toho, kdo se zrovna podílí na jejím vedení.

Neuvažovala jste ale o tom, že byste si založila vlastní kancelář?

Lhala bych, kdybych řekla, že mě to nikdy nenapadlo. Člověk je unavený a trh se mění. Ano, napadlo mě to…

Proč jste do toho nešla?

Právo ohromně narůstá a specializuje se. Je to, jako kdybych si založila nemocnici, ale byla bych tam jedinou doktorkou na vše. To není možné. A to ani tehdy, kdybych kolem sebe měla menší tým. Abyste mohli poskytovat kvalitní služby, potřebujete mít velké zázemí, rešeršní tým a podobně. A hlavně, já mám tu naši "zoologickou zahradu" ráda.

Ve vaší kanceláři máte na starosti i marketing. Co je rozhodující pro odlišení od konkurence?

Rozhodující je samozřejmě kvalita práce. Klienti to dřív či později ocení… Nicméně co se týče odlišení, myslím, že nás odlišuje mimo jiné zájem o práci v oblastech, které zatím nikdo jiný neprozkoumal. Je toho mnoho, co naše kancelář udělala jako první.

Jaké nejtěžší manažerské rozhodnutí jste musela udělat?

Když se s někým musíte rozloučit, ať už jde o koncipienty, nebo třeba advokáty. Těžké je také někomu sdělit, že se například nestane partnerem…

Byznysově orientovaná rozhodnutí se vám tak dělají snáze a rychle?

Ne všechna. To není na lusknutí prsty. Pro mě osobně jsou ale snazší než personální.

Související